Ministerstvo kultury selhává v ochraně významných staveb. Demolice Transgasu mne naplňuje smutkem, stýská si teoretik architektury Švácha

Hned vedle Českého rozhlasu je dnes už jen prázdné místo po brutalistní budově Transgasu. Její demolice budila dlouhou dobu emoce, kdy se řada lidí marně snažila o její zařazení mezi památkově chráněné.

Čtěte také

RADIO WAVE

Architekt Jakub Cigler: Zbourání Transgasu byl správný krok. To místo nebylo nikdy využívané lidmi

„Tento pohled mne naplňuje smutkem. Myslím, že ztráta Transgasu byla pro celou českou architekturu ztrátou tragickou. Bylo to dílo vynikajících architektů 60. až 80. let, velmi nápaditě navržená stavba, originální i svými formami. Takové stavby nemají mizet z povrchu zemského,“ svěřuje se Švácha v pořadu Hovory.

Je to ale jen kamínek v mozaice jiných zbouraných staveb té doby. „Je jich už tolik, že skoro hrozí, že vymažeme celou významnou etapu československé architektury 60. až 80. let. Etapu, která byla schopná dosahovat i mezinárodních úspěchů,“ uvažuje.

30 fotografií

Je si přitom vědomý, že tento druh architektury s sebou nese i ideologické stigma. „Je to ošklivé a komunistické. V mnoha případech šlo o státní stavby, které opravdu komunistický stát reprezentovaly, ale vzal bych v úvahu i osobnosti architektů, kteří je navrhovali. Jim rozhodně šlo o to, aby naše architektura neztratila spojení s architekturou západních demokratických zemích. Vypovídají o tom totiž formy jejich architektury.“

Zajímavý je i osud samotných autorů Transgasu. „Ivo Loos a Jindřich Malátek navrhovali v roce 1969 i hrob Jana Palacha na Olšanech. Za to byli potrestáni – nesměli své práce publikovat v odborných časopisech. Když se teď posuzuje památková hodnota stavby, bere se v úvahu také její publicita. Ale když oni psát nesměli, tak ten trest pokračuje dodnes.“

Ke stavbám předků se komunisti stavěli líp

Teoretik architektury Rostislav Švácha připomíná, že nejde jen o Česko, kde se ke stavbám chováme „macešsky“, stejně je tomu v Maďarsku, Polsku ale dokonce i ve Velké Británii.

„Bylo by docela zajímavé srovnání, jak jsme se v 60. letech chovali k památkám funkcionalistické architektury, a to musím říct, že komunistický stát se ve svému dědictví choval prozíravěji, než se teď chováme my.“

8 fotografií

Důvodů je hned několik. „V té staré době neexistovalo soukromé vlastnictví a dnes jsou cenné stavby často v soukromých rukou. Vlastník má právo dělat si s nimi, co chce. Je tady ale veřejný zájem, který má chránit nejhodnotnější stavby z poválečného období, takže zasáhnout by mělo ministerstvo kultury. To má právo prohlásit stavbu za památku, a to i přesto, že s tím vlastník nesouhlasí. V tomto ale ministerstvo naprosto selhává,“ míní.

Budou naše sídliště kulturní památkou?

Za pár desítek let zřejmě budeme řešit otázku, jestli sídliště ze 70. let normalizace považovat za zajímavou architekturu. „To je nepochybné,“ myslí si Švácha.

10 fotografií

„Jižní Město nebo sídliště Petržalka v Bratislavě jsou obrovská, téměř stotisícová města. Architektonicky moc podařená nebyla, protože tehdy se už prosadilo ryze kvantitativní hodnocení panelové výstavby. Rozhodovala kvantita nad kvalitou. Ale pokud se vrátíme do let 60., tak tam už to je jiné. Kupodivu strana a vláda zdůrazňovala, že ve výstavbě panelových sídlišť musí být rozhodující kvalita, což se v některých případech, neříkám, že ve všech, dařilo,“ uvažuje.

Čtěte také

Nejen paneláky. Osmdesátá léta jsou začátkem pestrosti v architektuře, říká historik Vorlík

Zajímavé domy najdeme na brněnském sídlišti Lesná nebo v Praze-Ďáblicích. „Tady se vznáší i otázka památkové ochrany. Některé západní země v čele s Německem nebo Anglií už opravdu prohlásily některá sídliště z 60. let za památkové zóny. U nás se podobné myšlenky vynořily také, ale zatím se nic podobného nepodařilo.“

Velkou naději tomu ale nedává, protože většina bytů je dnes v osobním vlastnictví. Aby stát mohl prohlásit nějaké sídliště za památku, tak by se musel zeptat každého vlastníka, jestli s tím souhlasí. „Tento proces je ale až příliš obtížný,“ uzavírá Rostislav Švácha.

Poslechněte si celé Hovory, ptala se Naděžda Hávová.