Místo železné košile žíněné roucho

13. únor 2016
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Udílení popelce

Popeleční středou začalo tento týden čtyřicetidenní postní období příprav na Velikonoce. Ztišení, modlitba a půst před Velikonocemi je stará křesťanská tradice. Vstoupit do ní je tak trochu jako nazout si staré boty po zbožné pratetě či prastrýci.

Asi nikdo z nás – normálně – nedává přednost starému onošenému šatstvu po někom před novým oblečením. Existují ale zvláštní případy, výjimky, kdy naopak s úctou, až posvátnou bázní oblékáme to staré. Například: Asi každá malá holka zkouší tajně chodit v máminých střevících s vysokými podpatky. Učí se být velká, chytrá a elegantní jako máma.

Vzpomínám na babiččin svatební závoj. Dlouho jsem ho znala jen z fotografie. Ale pak jsem ho jednou objevila v babiččině skříni. Vzpomínám na ten okamžik, kdy jsem si ho přehodila před zrcadlem přes hlavu. S takřka posvátnou bázní jsem vnímala nádheru onoho svatebního dne. Představovala, jaké by to mělo být, až se jednou budu vdávat sama.

Ztišení, modlitba a půst před Velikonocemi je tak trochu jako vklouznout na 40 dní do velikých starých bot po bohabojné a moudré pratetě.

Pravda, v těch velikých botách moc chodit neumíme. Ale nazouváme si je s vírou, že se nás alespoň zlehka dotkne tichost a nádhera Boží blízkosti.


Na Popeleční středu se zpravidla začíná popelným křížkem na čelo. Toto znamení provází slova: „Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš. Čiň pokání a věř evangeliu.“ Vědomí vlastní smrtelnosti a prašnosti může být začátkem určité životní moudrosti. Moudrosti, která rozpoznává, co je důležité a co je jen malichernost. Počátkem moudrosti, která jako boha ctí jen Boha a v druhém člověku spatřuje souputníka na cestě.

Postit se nemusíme nutně v jídle. Můžeme zvolit např. půst od televize, nebo od nějakého nedobrého zvyku, ze kterého se v našem každodenním životě stala železná košile. Zlý zvyk jako železná košile totiž život svazuje a tíží. Na začátku bude takový půst obtížný. Holt železná košile se špatně svléká. Bůh však zaslibuje svou pomoc. A také odměnu. Tou je vysvobození třeba ze špatného mluvení a smýšlení o druhých lidech, osvobození od negativismu a neustále kritiky, osvobození od nekontrolovaných výbuchů hněvu či sebelítosti,….

Zkrátka žíněné roucho postícího se kajícníka je lepší než železná košile. A staré velké boty nás mohou naučit moudrosti našich zbožných předků. Jsou pak lepší než nejnovější střevíce značky Dior nebo Gucci.

Autorka je farářka Evangelické církve metodistické v Praze.

autor: Ivana Procházková
Spustit audio