Operní panorama Heleny Havlíkové

Dosavadní už více než dvouleté klopýtání kolem násilného sloučení Národního divadla a Státní opery je provázeno celou řadou petic, výzev k odvolání a stálo posty notnou dávkou šéfů od ministra přes náměstky po ředitele. Důvody, kterými se tehdejší ministr kultury Jiří Besser oháněl při projednávání tzv. transformace v senátu a ve sněmovně, se dnes zhroutily jako účelové a falešné - přísliby úspor počínaje a zvýšením umělecké úrovně konče.

Dosavadním výsledkem ministerských hrátek je to, že obě pražské opery jsou kvůli nekompetentním zásahům zřizovatele v hluboké krizi, jak konstatuje (kolikátý již?) Návrh transformace Národního divadla, který na zadání ministerstva vypracovala skupina ve složení Jan Hančil (děkan DAMU), Jiří Šesták (senátor, ředitel Jihočeského divadla České Budějovice), Stanislav Moša (ředitel Městského divadla Brno), Bohumil Nekolný (analytik Institutu umění - Divadelního ústavu), Václav Riedlbauch (pedagog HAMU a VŠE) a Milan Uhde (dramatik). Výsledkem čtyřměsíční práce této skupiny bylo kromě Návrhu také doporučení jmenovat ředitelem ND Jana Buriana jako jediného kandidáta, což ministryně kultury Alena Hanáková akceptovala.

Návrh, který neobsahuje žádné provozní, ekonomické analýzy, má být komplexním řešením situace ND v krátkodobém a střednědobém horizontu. Zpracovatelé si představují Národní divadlo jako holdingový komplex tří autonomních souborů: jedné opery, jednoho baletu a činohry, přičemž souborům budou přidělené jednotlivé budovy. Takto má být dosaženo toho, aby první divadelní scéna ČR byla srovnatelná ve všech parametrech s evropskými divadelními domy obdobného významu a velikosti. Rozsah činnosti by měl zahrnovat péči o klasická i současná díla české a světové provenience, umožnovat nejvyšší kvalitu, mezinárodní spolupráci, umělecký experiment, podporu současných autorů. Tomu všemu má odpovídat úroveň finanční dotace ze strany státu - ta současná je prý 4x nižší.

Konkrétním cílem transformace mají být právně, ekonomicky, správně i provozně samostatné jednotlivé umělecké soubory. V čele těchto autonomních útvarů mají být ředitelé jmenovaní generálním ředitelem mateřské společnosti ND, v jejich kompetenci budou veškeré umělecké a provozní záležitosti. Rozdělení budov a souborů na principu této autonomie autoři návrhu stanovili následovně: – v budově Státní opery působí Opera a Balet ND; – v budově Stavovského divadla a Nové scény působí Činohra ND, přičemž ve Stavovském divadle "má být uchován prostor pro hudebně divadelní provoz například typu mozartovské opery" - o kterém, jak vyplývá z principu autonomie, bude rozhodovat ředitel činohry; – historická budova ND nebude mít žádný vlastní soubor, ale pouze své programové a dramaturgické vedení, které bude rozhodovat o naplňování tohoto divadla nejen projekty souborů Národního divadla, ale i prezentací dalších českých divadel a dokonce i pravidelným hostováním významných zahraničních souborů všech žánrů.

Jakkoli je nesporné, že Jan Burian patří u nás ke svrchovaně zkušeným divadelním manažerům, v dosavadních rozhovorech zatím jen velmi neurčitě uvádí, že chce teprve řešit, co a kde hrát a kolik umělců a zaměstnanců bude potřebovat - rozkmit se pohybuje od jednoho orchestru po tři. Že sloučením dvou orchestrů a dvou sborů opery s výraznější ekonomickou podporou skutečně vznikne provozně a umělecky silné operní divadlo, jak si automaticky představují autoři Návrhu transformace, je hodně odvážné tvrzení, když zřejmě ani tým expertů netuší, kdo bude v jejím čele. Představa, že péče o operní odkaz Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů a dalších skladatelů naší operní velmoci bude v Národním divadle lepší, když tyto opery bude uvádět ad hoc sestavený orchestr a soubor, je přinejmenším hodně diskutabilní.

Nelze se příliš divit, že takto obecná koncepce, která stále připomíná dům, který se staví od střechy, vyvolala v operních souborech odmítavé reakce a operní odborové organizace vyhlásily stávkovou pohotovost. Z předloženého Návrhu transformace totiž vyplývá, že v budově Národního divadla nebude působit žádný operní soubor a na opeře nezávislé vedení si bude objednávat de facto hostování různých souborů, a že o operním provozu ve Stavovském divadle bude rozhodovat ředitel činohry. Oprávněnost tak rasantního zásahu do uspořádání souborů Národního divadla nelze bez bližší specifikace posoudit a skutečně vyvolává řadu pochybností a otazníků. Budoucnost Národního divadla už zase začíná připomínat hru na schovávanou, nebo spíše hru kočky s myší.

Písemnou rozšířenou verzi Operního panoramatu najdete na www.operaplus.cz.