Výběr z denního tisku, 9. ledna

HN informují o novém televizním pořadu Tajemství rodu. Jeho princip převzala ČT z britské televize: jde o to, že slavné hvězdy pátrají ve svých rodokmenech a o své rodině se dozvídají teprve v průběhu natáčení. Kamera zachycuje jejich autentické reakce. V Británii to má velkou sledovanost. Programový ředitel ČT Milan Fridrich k české verzi říká, že „jde o unikátní, velmi osobní a emotivní mapování historie země.“ První českou osobností takto pátrající po své historii bude moderátor a herec Karel Šíp, po něm pak zpěvák David Koller nebo spisovatel Michal Viewegh.

„Rok po smrti Josefa Škvoreckého vychází v nakladatelství Plus jeho vrcholné dílo: obsáhlý román „Příběh inženýra lidských duší.“ Jde o páté vydání tohoto díla. Informují o něm Lidové noviny, ve kterých Jiří Peňás rozmlouvá s Michaelem Špiritem. Nazývá ho nejvyhlášenějším současným literárním editorem. Michael Špirit říká, že editovat Škvoreckého není jednoduché, zejména když autor vedle češtiny používá také angličtinu nebo němčinu, a to v jejich „počeštěných“podobách. Ale když Škvoreckého čte, připadá si pořád jako „čtenář, který je zaujat vyprávěním, dialogy nebo dějem, a ne jako profesionální editor“. A čtenář se zároveň dozví, že se chystá k vydání Škvoreckého román Nevěsta z Texasu, reedice prózy Nevysvětlitelný příběh i rukopisu Zbabělců a další texty.

V Lidových novinách se píše také o výstavě Mileny Dopitové. I když výstava asi není ten nejvýstižnější název: je to spíš multimediální projekt. Jmenuje se „Já, Pojď, Mám, Já, Jdu!“ a spatříte či zažijete ho v galerii Polansky v Praze na Smíchově. Podle deníku má umělkyně „opravdu výjimečný dar sdělovat ono nesdělitelné, což v jiných případech může dopadat poněkud banálně či sofistikovaně, ale Dopitová má přesný zásah“.

V Právu se dočtete o opeře Vladimíra Franze Válka s mloky. Zítra má v Praze světovou premiéru. Základem je samozřejmě kniha Karla Čapka. Ale zatímco v ní je celý děj sledován z Prahy, v opeře ho přenesli na Floridu. Ta v této Válce s mloky už zmizela pod vodou. Jak říká skladatel v rozhovoru, dnes je jiná situace než ve třicátých letech. „Naše civilizace si řeže větev pod zadkem sama, protože příliš zpohodlněla a ztratila schopnost sebereflexe a obrany. Můžeme si za to sami, protože jsme si na sebe vymysleli nejrůznější média, která nám vymývají mozky“.

Mladá fronta Dnes píše o tom, že do kin jde Carmen s Lucií Bílou. Nejde ale o slavnou Bizetovu operu. Tato Carmen nepracuje v továrně na tabák, nýbrž v cirkusu, a zpívá jiné melodie – jde o muzikál z Broadwaye v podání Hudebního divadla Karlín. V kinech ho uvidíme ve 3D a o tom, jak probíhalo filmování – během dvou dnů – mluví režisér František A. Brabec.

Jana Záhorková v MF DNES popisuje, jaké bylo vystoupení Pražské komorní filharmonie v Číně. Podle jejího ředitele Radima Otépky „Číňanům byla česká hudba pochopitelně cizí, a tak před každým koncertem dostávali s programem přiložený leták, jak vlastně na koncertě reagovat. Takže se dočetli, že nesmějí tleskat mezi větami, a když budou po závěrečné skladbě hodně a dlouze tleskat, tak orchestr zahraje takzvaný přídavek.“ Ve větších městech tyto pokyny dokonce svítily nad pódiem – „a když se někdo choval hlučně, ihned se promítala výzva prosím, chovejte se tiše“… A není to všechno: neposlušné fotografy pořadatelé umravňovali laserovými tužkami. Když někdo použil kameru, tak mu na ni zasvítili a znemožnili mu záznam. Ale Smetana, Dvořák a Janáček prý měli úspěch.