Můj otec a jednoduché stroje

14. červen 2017

Ačkoli byl můj otec ryze humanitního zaměření, jeho životní lásky byly básnění a filosofie, neuznával jinou poezii než tu, která prýštila ze syrovosti života, a za filosofa nepovažoval nikoho, kdo se nevyznal ve vědách praktických jako matematika a fyzika. Sám se považoval za znalce obou královen věd a byl mi tím tak ranou osudovou.

Školní úkoly z matematiky jsem psal na zapřenou, chrániv se tak před jeho přílišnou badatelskou horlivostí. Někdy ruka osudu na mě přesto padla. Započala zlověstnou otázkou: „Co píšeš?“ Nezbylo než odpovědět: „Úkol z matematiky:“ Následovala otázka doplňující: „Co teď počítáte?“ „Logaritmy,“ zněla vynucená odpověď. „Rozumíš tomu?“ Na mé odpovědi nezáleželo. Už se zmocnil učebnice a jal se látku studovat.

Ujistil mě, že na rozdíl ode mě logaritmům rozumí, musí si je jen v paměti osvěžit. Osvěžování se protáhlo do pozdního večera. Úkol zůstal nedokončen. Společné bádání nad naneseným matematickým problémem skončilo oboustranným křikem, z mé strany plačtivým, také proto, že spolužačka, za níž jsem pálil, nebyla na druhý den ochotna se mnou vyrazit na procházku do klášterní zahrady a hodlala do téže zahrady zavítat s konkurencí.

Ve fyzice otec miloval jednoduché stroje. Nakloněnou rovinu, páku a kladku. Nacházely v praxi, jak tvrdil, jak ji sám poznal, nejvíce uplatnění. Z jednoduchých strojů pak nejvíce miloval páku.

Jednou mě a Lídu, to byla jeho druhá žena, načapal, jak si nožmo zouváme boty a snažíce si udržet rovnováhu, lehce jsme se dotýkali poličky připevněné ke zdi nad našimi hlavami. Sloužila k odkládání čepic a šál. Hartusil rozzlobeně: „Nechápete princip páky! Stačí, abyste se poličky jen lehce dotkli! Vyvrátíte ji i se špalíčky! A vy se na ni věšíte!“

Namítl jsem, že jsme se nevěšeli a že princip páky známe. „Znáte houby,“ rozhodl otec. A aby názorně doložil naše otřesné neznalosti z fyziky, zejména pak princip páky, zavěsil se na poličku a cloumaje jí, vyvrátil ji ze zdi i se špalíčky.

Jednu ze zim jsme já, moje žena a obě naše děti trávili na Šumavě pod Špičákem v Železné rudě. Vyrazili jsme si zalyžovat. Nelyžovali jsme však. Udeřila obleva. Sníh se vytratil a cesty zledovatěly. I ta vedoucí po úbočí Špičáku k Čertovu jezeru, kam jsme se vydali na výlet. Byla samý led.

Důrazně, stoupaje vzhůru, jsem kladl našim dětem a mé ženě na srdce, aby opatrně našlapovaly. Drobné uklouznutí může způsobit nekončící pád po zmrzlé nakloněné rovině horského svahu. Pečlivě sleduje děti i ženu, zda opravdu opatrně kladou nohy na zledovatěliny, jsem sám uklouzl. Několikrát jsem zaroloval a byl bych si to valil až kamsi k Železné rudě, nebýt vzrostlé borovice, o niž jsem se zarazil.

Rodina se nade mnou shromáždila. Čekal jsem účastné pohledy a povzbuzující slova. Smály se ty bestie! Řechtaly se! Smích jimi cloumal, až se za břicho popadaly.

To máš z toho, zjevil náhle nade mnou můj otec, že jsi nepochopil ani prostinkou nakloněnou rovinu!

autor: ern
Spustit audio