Mýtus vzdušného torpéda

Celá léta se zcela samozřejmě v mnoha publikacích uvádí, že 6. května v 17:40 hodin zasáhl německý proudový letoun Me 262 budovu Českého rozhlasu na Vinohradské třídě v Praze vzdušným torpédem a povstalecké vysílání oněmělo. Podívejme se tedy, co to mohlo být za zbraň, která se už nikdy a nikde jinde neobjevila.

Klasické letecké protilodní torpédo to být nemohlo, protože by ho Me 262 neunesl a také proč by se v Praze, daleko od moře, námořní torpéda vůbec vyskytovala. V boji proti spojeneckým konvojům směřujícím po moři okolo Norska do Murmanska uplatňovala nacistická luftwaffe torpédové verze dvoumotorových typů letounů Heinkel He 111H-6 a Junkers Ju 88A-17. Oba nesly mezi trupem a motory dvě torpéda LT F5b po 770 kg. Ojediněle byly nasazovány i jednomotorové stíhačky Focke-Wulf Fw 190A-5/U14 s jedním torpédem pod trupem a upraveným, zvýšeným kolečkem ostruhy, aby se torpédo vešlo mezi trup a zemi.

Aby předešlo velkým ztrátám letounů způsobených soustředěnou protiletadlovou palbou, zkoušelo Německo vyvinout útočné prostředky působící z větší dálky. Celé kategorii takových dálkových bombardovacích prostředků, nejen proti námořním, ale i pozemním a vzdušným cílům, věnovali za války Němci mnoho úsilí, protože doufali že jimi zvrátí stále výraznější spojeneckou převahu. Mezi zvláštní bombardovací prostředky patřily zejména kluzákové pumy, kluzáková torpéda, řízené pumy, bezpilotní prostředky jako byly známé V-1 a také rakety.

Andělé míru nepřilétli

Německý typ kluzákové pumy Blohm-Voss BV 246 "Hagelkorn" měl křídla zhotovená z betonu a byl řízen speciálním předem nastaveným gyroskopickým autopilotem. Existovaly různé verze, například A byla určena pro krátké tratě, B byla dálková, E byla určena jako cíl pro nácvik ostré střelby a varianta F měla řízení na dálku pomocí rádia nebo televize. Žádný z těchto typů kluzákových pum se ale nedostal k bojovému nasazení.

Firma Blohm-Voss vyvíjela také kluzákové torpédo L-10 "Friedensengel" což bylo normální torpédo LT 950 zavěšené pod lehkou konstrukcí křídla a ocasních ploch. Po odhození z výšky 2500 m se předpokládal klouzavý let až do vzdálenosti 8 a půl kilometru. Torpédo mělo být za letu stabilizováno ve všech třech rovinách gyroskopickými autopiloty. Pro přepravu byly určeny letouny Heinkel He 111 a He 177, Junkers Ju 88 a Ju 188, Dornier Do 217 a také jednomotorové Focke-Wulf Fw 190, ale žádný z "andělů míru" nebyl bojově nasazen. Souběžně byly vyvíjeny i další typy kluzákových torpéd.

Útok na bitevní lodě

S poměrným zdarem ale Němci nasadili jiné zbraně a to "Fritz-X", což bylo pojmenování pro řízené pumy PC-1400X. Ty byly vyvíjeny od roku 1939 v leteckém ústavu DVL a po nezdařených pokusech s elektrooptickým řízením byl úspěšnější až systém rádiového přenášení povelů na jednotlivé řídící plošky skříňových ocasních ploch v náměru i odměru. Zkoušelo se i řízení po drátě. V září 1943 napadly letouny Do 217 řízenými pumami PC-1400X italské loďstvo, které se plulo vzdát spojencům. Bitevní loď Roma dostala dva zásahy a potopila se, druhá z bitevních lodí Italia byla vážně poškozena.

Německá letecká eskadra KG 100, která operovala s letouny Dornier Do 217, vyzbrojenými pumami PC-1400X a řízenými leteckými pumami s raketovým motorem Henschel Hs 293, podnikla celkem 65 útoků se 487 letouny při nichž se nad cílovou oblast dostalo 353 letadel a z nich bylo vypuštěno 319 pum. Bylo prý dosaženo 66 plných zásahů, 40 těsných zásahů a v 71 případech pumy minuly cíl, Osud zbývajících pum je sporný.

Pumy řízené rádiem

Firma Henschel vyvíjela řízenou leteckou pumu Hs 293 s raketovým motorem Walter HWK 109-507 od roku 1940 až do roku 1943, kdy byla konečně v létě puma zavedena do výzbroje. Tato 780 až 1094 kilogramů těžká klouzavá puma, svrhovaná z letounu (vedle původně uvažovaného He 177 se nakonec používaly typy Do 217, případně Fw 200), byla řízena rádiovými povely podle optického sledování jejího letu z paluby mateřského letounu. Raketový motor, kterým se let pumy zrychloval, pracoval na počátku letu jen po dobu asi 10 sekund. Protože rádiové řízení mohlo být účinné rušeno, připravovalo se řízení s předáváním povelů po vodičích (odvinovaných z cívek na nosných plochách), popřípadě také využití televizního sledování koncového úseku dráhy. Byla vyvinuta a vyráběla se řada variant této klouzavé řízené pumy, do bojů zasáhla ale pouze verze Hs 293A.

Také tuto konstrukci lze považovat za vcelku úspěšnou. Přes řadu technických závad se dosahovalo až 50 % zásahů z počtu vypuštěných pum. Úspěch záležel ve velké míře na zdatnosti obsluhy, svou roli hrály mimo jiné i povětrnostní podmínky. Proti předpokladům, že se vypuštěním pumy mimo dosah protivzdušné obrany sníží procento ztrát letounů-nosičů (puma dokázala doklouzat ze 6000 m do vzdálenosti 12 -16 km), docházelo k častým sestřelům těchto letadel.

K bojovému nasazení nedošlo

Mezi lety 1940 - 1945 probíhaly v Německu práce asi na 25 projektech řízených raket a reaktivních prostředků, z nichž značná část byla vyvíjena ve druhé polovině války, mnohé z nich až na samém jejím konci. Při vývoji však byla zřejmá neujasněnost takticko-technických požadavků ze strany velení armády, překotnost v zahajování nových programů vedoucí k duplicitám, k tříštění sil, prostředků a k časovým ztrátám. K tomu přistupoval, zvláště v prvních letech, i malý zájem rozhodujících osobností. Některé výzkumy a základní pokusy se uskutečnily dokonce už před válkou a proti Spojencům měli Němci nepochybně značný náskok, který však nebyli schopni využít. I jediné dvě řízené zbraně, které se jim podařilo sériově vyrábět ve velkém počtu - reaktivní bezpilotní letounovou střelu Fi 103 (V-l) a balistickou raketu A-4 (V-2) - použili způsobem, který nemohl přivodit jakýkoli zvrat v průběhu války.

U V-1 stojí za připomenutí, že mimořádně velký rozptyl letounové střely Fi 103 vedl k úpravě několika střel na pilotovanou verzi Reichenberg. Uvažovalo se o zřízení jednotky letců-sebevrahů po vzoru japonských kamikadze. Přezkoušení tohoto prostředku se ujala známá nacistická pilotka Hanna Reitschová. K bojovému nasazení však nikdy nedošlo.

Naděje na bodu mrazu

V srpnu 1944 začali Němci zkoušet raketovou, po drátě naváděnou střelu Ruhrstal-Kramer X-4, kterou by měly být vyzbrojeny právě proudové stíhací letouny Messerschmitt Me 262. Byla to raketa s motorem na kapalné pohonné hmoty, s šikmými křídly do kříže, naváděná operátorem po vodičích s celkovou délkou 5500 metrů. Raketa vážila šedesát a půl kilogramu a Me 262 jich měl nést 4 kusy. Předpokládalo se že v roce 1945 bude z výroby dodáno téměř 20 tisíc těchto raket, ale v únoru 1945 byl při náletu zničen závod na výrobu motorů v Stargardu a zničeny všechny vyrobené motory. Koncem února byly při náletu na letiště Küpper zničeny všechny rakety připravené ke zkouškám a naděje na sériovou výrobu se tím úplně rozplynuly.

V knize Vladimíra Ježka Voláme všechny, která monitoruje květnové revoluční vysílání, je i zmínka o telefonátu posluchače z Kbel, který upozorňuje, že z tamního letiště startují proudové letouny Me 262. Podle doby zásahu budovy rozhlasu je pravděpodobné, že pumu svrhl jeden z nich.

Bleskový bombardér se neprosadil

První předsériové Me 262A-0 dostala Luftwafe v dubnu 1944 a v červenci už začaly přicházet do výzbroje sériové Me 262A-1a poháněné motory Jumo 004B-1 až B-3. V létě 1944 přestal platit Hitlerův příkaz o výhradní výrobě bombardovacích verzí a tak se většina Me 262 vyráběla ve stíhací úpravě. Pro usnadnění výcviku byly od listopadu 1944 dodávány dvoumístné varianty Me 262B-1a s dvojím řízením. Stíhací verze měly pod křídly někdy zavěšeny dřevěné rošty pro 24 neřízených raket typu DWM R4M ráže 55 mm Orkan. To byla neřízená protiletadlová raketa, určená proti spojeneckým bombardovacím svazům

Bombardovací verze Me 262A-2a nesla pod trupem jednu pumu o váze půl tuny nebo dvě po 250 kilogramech, které se svrhovaly v šikmém letu pod úhlem 30°. Protože přesné zaměření pum dělalo pilotům potíže, vznikla u obměny Me 262A-2a/U2 dřevěná zasklená příď s místem pro bombometčíka. Zavěšené pumy snižovaly rychlost o 90 km/hod a také dolet nesplňoval představy, takže se Me 262 jako Blitzbomber či Sturmvogel neprosadil. Nejčastějším cílem bombardovacích letounů Me 262A-2a byl údajně silniční most přes Rýn u Nijmegenu.

Arzenál německého válečného letectva

Luftwaffe používala pumy tří základních kategorií a všechny měly označení charakterizující jejich určení a hmotnost. První skupinu tvořily vysoce explozivní bomby SC, tenkostěnné svrhávané volným pádem, další kategorií byly silnostěnné SD, použitelné proti slaběji pancéřovaným cílům a konečně protipancéřové PC s mimořádně silnými stěnami. Mezi nejběžněji používané pumy patřily SC 250, přičemž číselný údaj v názvu znamenal hmotnost výbušniny v kilogramech. Existovaly pumy SC 50, nebo SD 50, ale i největší SC 2000, nebo SD 1700, SD 1400 a menší SD 1000. Pumy SD 500 existovaly ve dvou typech lišících se tvarem.