Na jih!
Když si s člověkem z Hamburku nebo Kodaně domluvíte schůzku třeba za tři měsíce v úterý v půl šesté v kavárně na náměstí, můžete si být téměř jisti, že na ni nejen opravdu přijde, ale bude tam i včas. Ze seveřanů vyzařuje taková nudná spolehlivost…
Jakmile se ovšem budete chtít potkat s někým z Lisabonu nebo Santiaga de Chile, můžete počítat se skutečným dobrodružstvím! Když se nedejbože dostavíte včas na večírek, který má začínat v osm, bude na vás paní domu, kterou zaručeně přistihnete v natáčkách, překvapeně zírat, neboť chodit takhle brzo je přece neslušné...
V poslední době se mi zdá, že i my směřujeme spíše k jihu než na sever. Devět z deseti mých schůzek začíná později, než bylo původně domluveno. Vychovanější z opozdilců posílají pravidelně textovku typu: „Jdu do metra, za čtvrt hodiny jsem u tebe.“ Ostatní se psaním nezdržují, přijdou pozdě a tváří se, že je to normální.
Před časem jsem měl tu čest spolupracovat s výkvětem naší mladé dokumentaristické generace; pro televizi jsme natáčeli devět půlhodinových filmů a byla to hektická práce se spoustou nezbytných schůzek a setkání v kavárnách nebo u mě doma. Kvůli dopravním zácpám jsem se asi dvakrát o pár minut opozdil i já, ale moji kolegové nepřišli včas nikdy.
Začal jsem si dělat tabulku časových ztrát podobnou té, která určuje pořadí v cyklistických závodech. Celkově poslední skončil režisér Martin Dušek s úhrnným zpožděním více než tři hodiny (nezapočítal jsem mu přitom čekání na dvě schůzky, které nakonec raději přeložil na jiný den). Ani Karel Žalud či Robert Kirchhoff nedopadli v pelotonu nejlépe – opozdili se každý asi o hodinu; Vít Klusák a Filip Remunda skončili o něco lépe nejspíš pouze z toho důvodu, že jsme se nescházeli tak často. Nejkratší dobu jsem musel čekat na Lucii Královou, jejíž zpoždění se dalo počítat jen na minuty, a majitelem žlutého trikotu se stal Láďa Cmíral (patrně proto, že se schůzky konaly většinou u něj doma). Moji milí spolupracovníci mě za dobu natáčení bezděčně připravili o několik hodin života...
Co užitečného může člověk dělat, když čeká na někoho, kdo už měl dávno přijít? Snaží se alespoň číst noviny, i když stejně ví, co v nich asi bude, a normálně by se do nich tím pádem nepodíval. Dá si o jednu dvě kávy navíc, v horším případě si objedná jablkový závin, navzdory děsivému množství kalorií. K tomu je třeba přičíst účty za zbytečné telefonní hovory a duševní újmu ve chvílích, kdy si vyčítáte, jak jste malicherní, vždyť na několika desítkách minut čekání přece nezáleží...
Jenže jak se stát bezstarostným jižanem, přestože jsme v roli toho, kdo čeká? Člověk by si mohl například vybrat jednu z těch knížek, o nichž pořád tvrdí, že si je jednou určitě přečte, až bude mít čas, a říct si, že ji smí otevřít, jen když zase bude na někoho čekat. Možná by se tak mohlo zoufalé poposedávání a nervózní sledování hodinových ručiček změnit v okamžiky prožité natolik radostně, že bychom se na ně dokonce začali těšit! Přicházeli bychom na schůzky o něco dřív, a i kdyby se dotyční vůbec nedostavili, dokázali bychom si ty chvíle patřičně vychutnat...
Jak využít čas, kdy na někoho čekáme? Co je to vůbec za otázku?! Skutečný jižan by si ji přece v životě nepoložil, ten se takovými podružnostmi rozhodně nezabývá.