Uplynulo 1700 let od vydání Milánského ediktu
V prvních třech staletích svých dějin stála křesťanská církev v Římské říši mimo zákon. Čas od času byli v různých částech říše křesťané dokonce krutě pronásledováni. V roce 313 však císařové Konstantin a Licinius vydali tzv. Milánský edikt, dokument, který křesťanům v říši umožnil svobodně se hlásit ke svému náboženství. Tato událost doslova změnila dějiny.
„Již dříve jsme došli k přesvědčení nebránit náboženské svobodě, nýbrž každému podle jeho názoru a vůle dovolit svobodně vykonávat náboženské úkony. Dali jsme příkaz, že každý, jmenovitě i křesťané, si smí podržet víru jím svobodně zvoleného náboženství.“
Vydání tohoto důležitého reskriptu předcházela událost, o které píše ve svých Církevních dějinách Eusebius: císař Konstantin měl v noci před rozhodující bitvou se svým protivníkem Maxentiem u Milvijského mostu vidění kříže s nápisem „tútó níká“, neboli v tomto znamení zvítězíš. Dnes historici tuto příhodu odsunuli do říše legend, nicméně to, co následovalo, změnilo dějiny. Tzv. Milánské ujednání zrovnoprávnilo v obou částech Římské říše všechna náboženství, tedy i křesťanství. Více už církevní historik prof. Jan Blahoslav Lášek.
„Milánský edikt znamená obrat státní římské politiky vůči církevnímu křesťanskému společenství. Od této doby je křesťanství tolerováno. Může se předvést. Předvedlo se. V dobrém i ve špatném slova smyslu.“
Dopady reskriptu byly nedozírné, i když jako oficiální státní náboženství Římské říše bylo křesťanství prohlášeno teprve v roce 380 za císaře Theodosia. Jak se tedy po Milánském ediktu změnila říše a jak církev?
„Říše se moc nezměnila, ale změnila se církev. Církev se začíná stávat součástí vládnoucího establishmentu. Její koncily svolává císař, biskupové začínají poslouchat císaře a začínají prosazovat ty věci, které by normálně neprosazovali.“
Milánský edikt obsahoval i pasáž týkající se majetku, který byl křesťanům v předchozím období zabaven:
„A poněvadž tito křesťané mají ve svém držení nejen ona místa, kde se shromažďovali, nýbrž ještě i jiná místa, která nejsou majetkem jednotlivce, nýbrž v právoplatném držení celého společenství, totiž všech křesťanů, vydej příkaz, aby na základě před tím uvedeného zákona bylo to ihned uvedeným křesťanům bez jakéhokoli váhání vráceno. To znamená, aby to bylo vráceno jejich společenství a jejich shromažďovacím místům.“
Milánský edikt si letos připomínaly především pravoslavné církve, u nichž je mnohde spojení církve se státní mocí stále praktikováno. Proč by si jej však měli připomínat i ostatní křesťané?
„Ze dvou důvodů: jednak jako varování a jednak jako připomenutí toho, že církev ve veřejném prostoru přece jenom má co dělat. A jak to může dopadnout.“
Uzavírá profesor Jan Blahoslav Lášek.
