Zemřel maďarský filmový režisér Miklós Jancsó
Filmy mohou sloužit k pobavení, vyvolání emocí či napětí, ale mohou být i nositeli důležitých humanistických myšlenek a duchovního poselství. Právě takové snímky točil jeden z největších filmových tvůrců 20. století, maďarský režisér Miklós Jancsó, který zemřel minulý pátek ve věku 93 let. Spolu s Istvánem Szabóem a Bélou Tarrem patřil k nejznámějším maďarským filmovým tvůrcům.
Jancsóovy filmy jsou svým způsobem variací na jedno jediné téma: násilí a vědomí možnosti či nutnosti se proti němu postavit. V jeho filmech se objevuje tyran, proti němuž stojí zdánlivě bezmocný protivník. Individuální hrdina obvykle není důležitý. Mnohdy jen reprezentuje určitou vlastnost nebo princip, přičemž Jancsó se snaží z mezních situací vytvářet obecné a nadčasové modely. Dílo tohoto originálního tvůrce charakterizuje filmový kritik a dramaturg Rádia Wave Aleš Stuchlý:
„Miklós Jancsó je pro mě určitě jeden z nejoriginálnějších evropských filmařů své doby. Jeho symbolistní tvorba je poměrně právem vnímána jako totálně nadčasová. Pro mě Jancsó reprezentuje tíhnutí maďarského filmu k abstrakci a formalismu, což dotáhl k dokonalosti Béla Tarr. Když říkám abstrakce, myslím tím neuvěřitelně komplexní dlouhé záběry a náročné choreografie a nevyzpytatelné trajektorie kamery, což mnoho lidí může interpretovat jako nestálost a nejistotu lidského osudu. Jancsó dokázal společenskou dějinnou skepsi spojit s velkým zaujetím a myslím si, že struktura, styl a téma jsou jen u málokterého filmaře v takové rovnováze.“
Svůj první opravdu důležitý film natočil Jancsó v roce 1963. Jmenoval se Odvrácená tvář a pojednával o mladém chirurgovi, jemuž životní krize změnila pohled na svět.
Následoval film A sedmnáct jim bylo let, pojednávající o přátelství sedmnáctiletého uvězněného Maďara Jósky a jeho věznitele, stejně starého ruského vojáka Kolji. V tomto filmu už můžeme pozorovat Jancsóův vyhraněný filmový jazyk – dlouhé záběry, minimum střihů, práci s prostorem, střídmost v používání dialogů. V polovině 60. let vznikly snímky Beznadějní, Hvězdy na čepicích a Ticho a křik.
Film Beznadějní bývá řazen k nejlepším Jancsóovým dílům. Proč? Odpovídá opět Aleš Stuchlý.
„Stejně jako většina Jancsóova díla je fascinujícím zkoumáním mechanismů sil moci. Díky tomu alegorickému jazyku tady vystupují do popředí úplně obnažené projevy autority. Dobová kritika ho chápala jako takový hypnotický komentář k maďarskému povstání z roku 1956, byť ten film je zasazen do poloviny 19. století po potlačení národního povstání z roku 1848.“
Principy, na kterých stojí totalitní režimy všech dob, demaskuje Jancsó ve filmu Élektra a její pravda z roku 1974. Starořecký mýtus inscenuje do maďarské pusty a hlavním vyjadřovacím jazykem je zde tanec.
„Osvoboditele není možno zabít,“ říká Elektra svému bratru Orestovi, který přišel pomstít vraha svého otce Agamemnona. Tyran Aigistos ztělesňuje diktaturu i s jejím pokrytectvím, manipulací a demagogií.
„Jancsó míří k úvaze, že moc je vykonávána skrze veřejné ponížení a vlastně absolutní a procedurální ovládání těla oběti.“
Dodává Aleš Stuchlý. A tak můžeme jen litovat, že Jancsóovy filmy jsou u nás takřka nedostupné. Zrcadlo, které společnosti i nám jako jednotlivcům nastavují, bychom asi velmi potřebovali.
