Buď Čapek!
Mezi omleté otázky profilových rozhovorů patří dotaz: S jakou historickou osobností byste se chtěl sejít a proč? Na podobnou otázku nám, aniž by byli dotazováni, odpovídají spisovatelé, dramatici a badatelé, kteří si historické osobnosti volí za náměty svých prací. Setkávají se s nimi za nás, a potom nás nechají nahlédnout, jaké to bylo, nebo jaké by to kupříkladu být mohlo.
Životopisná díla, ať románová, filmová, divadelní nebo faktická se vždycky těšila oblibě. A nejinak je tomu dnes – akorát je zajímavé sledovat, jak se proměňuje spektrum osobností, které se do hledáčku autorů dostávají. Někdy to byli hrdinové, vlastenci, světci, politici či vojevůdci, jindy výhradně řadoví vojáci nebo obyčejní lidé, které vír doby zachytil jakoby náhodou. A napříč dobami jsou to poměrně často známí umělci, kteří diváky jednak lákají sami o sobě, jednak lze jejich ikonická díla pro nový tvar efektně využít, ať už jde o básně, obrazy, nebo třeba písničky.
V poslední době dostávají nejčastěji slovo postavy, které mají k hrdinům daleko. Jsou nejen tradičně nepochopené nebo zkoušené osudem, ale samy o sobě od počátku nejednoznačné, často dokonce otevřeně negativní.
Doba neproblematickým hrdinům nepřeje a velcí vojevůdci jsou pasé snad už i v Hollywoodu. Filmové a seriálové hlavní postavy se pohybují na hraně zákona, společenské přijatelnosti, nebo – navzdory svým roztomilým obyčejům – přímo na straně zločinu. A to se rozhodně netýká jen komiksů a svérázných detektivů.
Vzpomeňme třeba na české životopisné filmy poslední doby. Kromě Masaryka problematizovaného alespoň nevázaným životem je to film o hromadné vražedkyni Olze Hepnarové a o silně kontroverzní herečce Lídě Baarové. Ostatně právě její příběh, příběh dívky splývající po proudu dějin, si vysloužil v posledních letech nejen nablýskaný Renčův celovečerní film a o poznání zajímavější dokument Heleny Třeštíkové, ale taky několik divadelních textů. Vedle Pankráce 45 Martiny Kinské ve Švandově divadle je to především Liduschka (Baarová) podle libreta Karla Steigerwalda, původní muzikál plzeňského divadla J. K. Tyla. Dle všech muzikálových pravidel zpívá závěrečnou píseň nádherná protagonistka v lesklých šatech s rukama zdviženýma k nebi a s bandou tanečníků za zády. Jen místo obligátní milostné písně žaluje, že v náruči Němců hledala štěstí, zatímco my jsme hajlovali na náměstí. Zní to omluvitelně. Téměř vítězně.
Opravdu, většina životopisných děl nás vede k pochopení problematické postavy skrze dobový kontext, rodinné a společenské pozadí, případně vědecký omyl – všechna selhání, úchylky a hanebné činy jsou najednou tak lidské, tak pochopitelné, tak nám podobné nebo přímo zábavné, že je těžké nepocítit sympatie. Těch se naopak už nedostává hrdinům, tedy těm, kteří jednoznačně obstáli. Jsou dobří, ale trochu málo záživní. Příliš výstavní, plastoví, příliš daleko před námi. Co s nimi. S otrapy.
Právě z tohoto zorného úhlu musím hodnotit novou inscenaci Městských divadel pražských s jednoduchým názvem Čapek. Text napsali dramaturgyně Věra Mašková a režisér Pavel Khek. Přišlo jim aktuální zobrazit poslední roky Karla Čapka, ve kterých se proti němu, intelektuálovi a výsostnému demokratovi, obrací v animálních předválečných náladách celý národ, tedy Čapkův vzývaný „malý člověk“. Záměr obnažit nepopiratelné paralely tehdejší a dnešní doby je rozhodně chvályhodný, ač ve snaze o nepřehlédnutelnost styčných ploch taky trochu křečovitý, takže se samo východisko nakonec stává i slabostí celé inscenace.
Čapek je pravda trochu statický, přechází sem a tam a moudře mluví. Hrou projde jako neproblematický hrdina, který odolává okolním svodům snadných řešení a jehož srdce nakonec nevydrží zradu západního světa. Ať diskutuje, hřímá, horuje nebo si stýská, vede jeho řeč bez zaváhání jeden éthos, stále stejná láska – k lidstvu, k demokracii, k Olze Scheinpflugové. Fakt, že ji setrvale oslovuje Olásku je snad to jediné, za co zasloužil kopnout do holeně. Jakkoli tvůrci klenou zmíněný oblouk mezi třicátými lety a dnešní dobou zbytečně křečovitě a postavou Václava Havla a projekcí tweetu hradního mluvčího Ovčáčka překračují linii únosné doslovnosti, nelze jim upřít odvahu.
Doba barvotiskových hrdinů, které nekriticky uctíváme, je pryč. Snad ale ještě nezmizeli ti, z jejichž příkladu můžeme čerpat povzbuzení a sílu stát pevně – myslet a konat. Takže uprostřed kultury oslavující pohyb na hraně nelze tvůrcům Čapka za starosvětský pokus přivést na jeviště vzor než poděkovat. Snad mu příště připraví trochu pěknější scénu.
