Mluvící had
Příběh o hadovi v ráji, o jablku, o Adamovi a Evě nějak známe a nejspíš jsme jej slyšeli už mnohokrát, ovšem, jak je obvyklé, pod povrchem slov text obsahuje ještě jiný, mnohem hlubší příběh. Nejde o to, abychom přemýšleli, zda se příběh takto udál. Čtěme ty příběhy, kvůli smyslu, skrytém pod povrchem slov; je to filosofie psána záměrně nefilosofickým jazykem.
Mluvící had v ráji je nejmysterióznějším tvorem v Bibli. Nevíme, odkud přichází, nevíme, kdo je a o jeho motivech se můžeme jen domýšlet. Všechno ale začíná mnohem dřív, než se objeví na scéně. Vše začíná stvořením ženy. I vznik ženy je mysteriózní a i tento příběh v nějaké podobě známe, příběh o tom, jak Bůh seslal na Adama hlubokou mrákotu, vyjmul z jeho těla žebro a z něj stvořil ženu. Ani zde nejde o to, abychom se ptali, zda se to takto stalo, ale spíše, jaký je smysl tohoto obrazu.
Rabíni dodávají pronikavý komentář: muž své ženě nikdy nebude rozumět, vždyť i její stvoření proběhlo v hluboké mrákotě, ve spánku, žena bude svému muži stále nějak unikat, bude to žena jeho snů ale zároveň žena, které nikdy neporozumí.
Adam, zdá se, opravdu nerozumí její jinakosti. Myslí, že je zde pro něj, jen jeho zrcadlový obraz – kost z mých kostí, tělo z mého těla, volá. Ale není. Eva je osobou se všemi svými právy, dokonce svým způsobem i víc, než Adam je, neboť mnohem později to bude ona, nikoli on, kdo bude rodit nový život.
Co si o svém stvoření a o Adamovi ona sama myslí, není řečeno. Nevíme nic o jejích přáních, nevíme, zda pocity muže a ženy byly vzájemné? Eva pro tuto chvíli mlčí, ale možná, že její první dialog bude pokusem nějak definovat samu sebe, přesvědčit se, že i ona může tvořit dějiny, že i ona je stejnou osobou jako Adam, že na ni závisí další osudy lidstva.
První konverzace, kterou Eva bude mít, totiž nebude s Adamem, nýbrž s hadem – a připomeňme, Adam s Evou spolu v Bibli nikdy nepromluví, ani zde, ani kdykoli později.
Nyní teprve na scénu přichází mluvící had. Jeho přítomnost má v sobě cosi tajuplného. Nicméně zde je, přicházející zdánlivě odnikud, a my se musíme dostat za povrch faktů. Had sdílí s člověkem nejenom řeč ale i vzpřímenou postavu. Vždyť teprve mnohem později a za trest bude přinucen plazit se po zemi a žrát prach.
Had začíná zvláštní otázkou: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“
A my se musíme ptát – co je tohle za otázku? Jistě ne otázka, jejímž cílem je hledání pravdy. Je to spíše otázka, která chce zpochybnit – autoritu, pravdu, Boha.
Dotaz hada provokuje potřebu opravit chybu.
A Eva, zdá se, to chce skutečně vše hadu vysvětlit: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“ Eva tak neodpovídá na otázku, na kterou se had ptal (a na kterou by byla odpověď „ne“).
Dialog pak pokračuje ve svých jemných nuancích dál a poučení je zřejmé: se zlem se nesmí diskutovat, zlo je třeba odmítnout, nebavit se s ním, nezaplétat se.
První hřích je hřích Evy, říkáme s humorem, vždyť to byla ona, kdo nakonec utrhne jablko ze stromu poznání. Jenže to není pravda. Protože – kde vlastně byl celou tu dobu Adam? Vždyť to byl on, kdo měl zahradu „obdělávat a střežit“, byl to on, kdo měl svou ženu neopouštět, poznávat a jak to, že dopustil tak dlouhý rozhovor s hadem? První hřích je tak hříchem muže, nikoli ženy.
Ve zdánlivě dětském příběhu o jablku tak objevujeme hluboké drama, ve kterém odkrýváme cosi podstatného o muži a o ženě, o Bohu, o dobru a zlu. Krása těch příběhů je v poezii, která na první pohled není patrná.
