Na výhru a proti prohře

Nedávno jsem dostala zcela zásadní otázku: „A co vy? Hrajete na výhru, nebo proti prohře?“ Inu, to stojí za zamyšlení. Jsou dvě úplně rozdílné životní strategie. Buď jsme riskéři a chceme především vyhrát. Pak hrajeme vabank a jdeme na doraz. Nebo je naším cílem hlavně neprohrát. Pak sázíme jen malé částky, držíme se pěkně při zdi a vždycky máme víc želízek v ohni.

Erbovní slovo riskérů je „všechno“ – pokud jsou mladí, tak říkají „stopro“ – prostě buď všechno, nebo nic. Plane jim zrak, dělají revoluce, nerespektují pravidla, někdy spáchají příšerný malér a někdy dokážou i zázraky. Erbovní slovo opatrníků je „jakžtakž“. Jak se vám vede? Ále, jakžtakž. Héroismus je jim cizí, mají malé nenáročné cíle a netahají čerta za ocas. Riskéři většinou umírají v botách a opatrní v posteli.

Riskéři žijí mezi extrémy. Když se jim daří, mohou být bohatší než pohádkový císař, a když zbankrotují, otřese se trh. Opatrní se drží britského úsloví: Nenoste všechna vejce v jednom koši. Rozloží rizika, nechají si zadní vrátka a vždycky mají něco stranou pro strýčka Příhodu. Riskéři na strýčka Příhodu kašlou. Zadními vrátky hluboce pohrdají a žijí dnes a teď.

„Co je nového?“ ptají se dychtivě riskéři a nebezpečně jim při tom svítí oči. „Žádné zprávy - dobré zprávy.“ odpovídají jim opatrní a od dvaceti si platí důchodové připojištění. Romeo hraje na výhru a dočká se tragické prohry. Švejk hraje proti prohře a prošvejkovává se nástrahami zákeřné životní hry.

Je nějaká z těch strategií lepší? Asi ne. Svět potřebuje obě. Potřebuje lidi připravené jít do rizika a nabídnout za svou věc i život, i takové, kteří udržují rovnováhu a nechtějí rozkolísat loď.

Je to zjednodušené, vím, každé dělení na dva typy je příliš jednoduché a většina z nás je namíchaná z obou. A co tedy já? Ráda bych měla dost elánu a optimismu, abych věřila, že život se dá vyhrát, a ráda bych v sobě měla dost tolerance, abych se na to radši nespoléhala. Protože i ta nejpromyšlenější, nejopatrnější strategie může selhat, železná zásoba zrezaví, zadní dvířka nám někdo zabouchne před nosem a strýčka Příhodu trefí šlak.

Ve východních duchovních směrech se tomu říká moudrost nejistoty. Je to umění surfovat po vlnách života a přijímat všechno, co přijde, být ve správné chvíli opatrný a ve správné chvíli se neohlížet na riziko a vrhnout se do všeho po hlavě.

Jako všechny takové moudré průpovídky, hezky se to poslouchá a těžko se to žije. Tak si přejme, ať aspoň občas něco vyhrajeme, třeba papírovou růži z pouti, a když nás postihne nějaká ta prohra, ať se otřepeme, vykartáčujeme prach a bláto, zahojíme rány, své jizvy nosíme hrdě jako válečné medaile a jdeme tím nejistým, nevypočitatelným a nepodplatitelným světem dál.