Pramen v Drahově
Zázračné studánky souvisely s velkou důvěrou lidí v mocnou ochranu Matky Boží. Voda vytrysklá na posvátném místě se stávala cílem mnoha poutí, které neodmyslitelně patřily k české krajině, k lidové zbožnosti, která se propojila s tradičním kultem vody. Ten se v lidovém prostředí udržel od pravěku.
Počátky poutí do Drahova, vsi asi čtvrt hodiny chůze od Veselí nad Lužnicí, se v místní tradici kladou až do 14. století. Již tehdy se na oltáři v drahovském kostela nacházela mariánská milostná socha, k níž věřící již tehdy putovali. Nejvíce prý za vlády Jana Lucemburského, kdy nastalo strašné sucho a neúrody. Uprostřed beznaděje vytryskl za kostelem pramen. Jeho objevení se pokládalo za zázrak. K pramenu vytrysknutému uprostřed sucha začali proudit lidé. Zejména ti nemocní. Zázračná voda uzdravovala, ale svůj podíl měly i vroucí modlitby. Tradoval se i příběh neznámého slepého chlapce, jemuž se v Drahově zjevila sama Královna nebes. Zeptala se ho: „Vidíš mne, dítě mé?“ A chlapec ji uviděl a poprvé ve svém životě spatřil i svět, v němž žil. Byl uzdraven! Zbožní lidé postavili z vděčnosti nad léčivým pramenem kapličku, kterou můžeme v Drahově spatřit dodnes, samozřejmě později upravenou.
Ale Jižní Čechy byly také husitskou krajinou, radikální krajinou české reformace, která formovala duchovní dějiny celých Čech. Husité pokládali uctívání soch za modloslužebnictví, se kterým se u reformovaných evangelíků dodnes nesetkáme. Později se tradovalo, že v okolí řádili adamité, pověstní naháči, ale to je zjevný nesmysl a výsledek pozdější protihusitské propagandy. Víme přece, že sekta adamitů byla samotným Žižkou v Klokotech zlikvidována. Poutě na dlouhý čas ustaly, kostel osiřel. Prý se tu usadil poustevník, který ochraňoval poutní madonu. Ukrýval ji v křoví a proto ze jí později říkalo Trnová rodička boží. Později se stal drahovský kostel dokonce luteránským a to zásluhou pana Vrchotického z Loutkova.
České dějiny jsou až neúprosné ve svých proměnách. Po bitvě na Bílé Hoře se změnilo vše. I v Drahově. O obnovení zdejších poutí se zasloužil jezuita Kravařský z Kravařova. Nejvyšší purkrabí království, neblaze proslulý Jan Bořita z Martinic, ho nazýval „pravým apoštolem české země“. Stará soška Panny Marie se vrátila na své místo, úcta k ní obnovena. Kacířství bylo zažehnáno...
V mariánské kalendáři na rok 1897 se dočteme, že „starobylá soška Panny Marie, dosud požívá velikém úcty u okolního lidu, který nepřestává sem putovati pamětliv staré tradice, ano, nezapomíná ani dávné studánky, jejíž vodě připisuje dosud léčivé účinky a pomoc proti všem neduhům.“
