Náboženská (ne)svoboda v Malajsii

Nabídneme vám příběh malajské muslimky, která se vzdala islámu a nyní se musí skrývat před islámskými soudy. A vrátíme se do zničeného New Orleans - minulý týden totiž uplynul rok od chvíle, kdy ničivý hurikán Katrina zasáhl toto město. Budeme zkoumat, jak se daří jeho obnova a jaké problémy se v něm vyskytly.

"Narodila se jako muslimka, stala se křesťankou a teď chodí po soudech" - tak zní titulek pozoruhodného článku na internetových stránkách amerických novin New York Times . Následuje fotografie muže s kravatou, který sedí v zajímavé knihovně - polovina knih je v rudé a polovina v zelené vazbě.

Připojený text vysvětluje, že je to islámský právník, který se zastal malajské ženy jménem Lina Joy. Její problém spočívá v tom, že se stala křesťankou a nyní se chce vdát. Podle místních islámských zákonů by k tomu ale musela získat povolení zvláštního soudu. Každý, kdo tuto praxi zpochybňuje, se stává terčem vyhrožování: hrozí mu smrt.

Dnes 42-letá Lina Joy se stala křesťanskou před osmi lety - a od té doby musí překonávat neuvěřitelné překážky na cestě k manželství s mužem, kterého miluje. V současnosti se skrývá, protože islámští radikálové ji obvinili, že odpadla od víry a chtějí ji zabít. O to, aby se mohla provdat za křesťana, požádala už před pěti lety. Obrátila se ale na občanský soud. Argumentovala tím, že už není muslimka, takže se na ni nevztahuje působnost islámského soudu.

Malajské islámské soudy rozhodují ve věcech majetku, manželství a rozvodů. Občanský soud ovšem rozhodl v neprospěch Liny Joy. Její právník pak stanul před nejvyšším soudem s argumentem, že obrácení jeho klientky na křesťanství je právem, zaručeným ústavou, nikoliv náboženskou záležitostí, spadající pod zákony šárie. "Chce jenom žít s někým, koho miluje", prohlásil právník.

Hrozby vůči Lině Joy nabraly ale na intenzitě a právník dospěl k závěru, že Lina i její snoubenec musí z bezpečnostních důvodů opustit zemi. Malajsie se přitom považuje za relativně umírněný a moderní islámský stát, ve kterém žijí nejrůznější skupiny obyvatel, jak ve smyslu etnickém, tak ve smyslu náboženském. Největší skupiny tvoří - kromě samotných Malajců - hlavně Indové a Číňané.

Případ Liny Joy nabyl rychle precedentní charakter. Vyvolal pouliční protesty a hrozby ze strany islamistů. Boj probíhá mezi skupinami, jež zastávají sekulární výklad ústavy, a skupinami, jež hájí nadřazenost zákonů šárie občanskému právu. Samotné rozhodnutí proti Lině Joy se chápe jako postupující islamizace země.

Malajsie má 26 milionů obyvatel, z nich 60% tvoří muslimové, 20% buddhisté, 10% křesťané a zhruba 6% hinduisté. Ve třinácti státech této země však působí mocné islámské úřady, jež vytvářejí de facto paralelní státní struktury. K nim patří i zmíněné islámské soudy. Rozvoj paralelních struktur nastal hlavně za 22-letého působení bývalého premiéra Mahathira Muhamada.

Právní zástupce Liny Joy říká, že Malajsie je na rozcestí. Buď se vydá cestou islamizace nebo si udrží sekulární charakter ústavy, tedy koncept, který se v posledních letech rapidně hroutí. Občanský soud ve svém rozhodnutí uvedl, že Malajci se nemohou vzdát islámu, protože z ústavy vyplývá, že jejich náboženstvím je islám. Pokud by se někdo chtěl vzdát islámu jako svého náboženství, musel by mu to povolit islámský soud. Ten by jeho klientku ale poslal nejspíš na několik let do nápravného střediska.

Teď se tedy Lina Joy skrývá a nechce poskytnout rozhovor ani telefonem. Její snoubenec je rovněž na neznámém místě a z bezpečnostních důvodů právník ani neuvádí jeho celé jméno. Je to křesťan indického původu Premiér Badáví straní spíše islamistům, neboť minulý měsíc zakázal speciální fóra, jež se po celé zemi vytvořila k debatám o náboženské svobodě. Za jejich vznikem stála skupina s názvem "Článek 11" - pojmenovaná podle části ústavy, kde se mluví o svobodě vyznání.

Tato organizace tvrdí, že ústava zaručuje Malajcům svobodné rozhodnutí ohledně náboženství. Některá ze setkání, jež uskutečnila, byla ale cíleně narušena islamisty. Zajímavé je, že hlavním aktérem "Článku 11" je muslimský právník Malik Imtiaz Sarvar. Je to muž na fotografii, zmíněné na počátku. I on je samozřejmě terčem hrozeb, slibujících smrt. Nedávno byla rozeslána e-mailová zpráva s jeho portrétem a výzvou k jeho zavraždění. "Je to zrádce. Uvidíte-li ho umírat v příkopě, nepomáhejte mu" - zněl připojený text.

Šestatřicetiletý Malik požádal o policejní ochranu a říká: "Musíme rozlišovat mezi zemí s většinou muslimského obyvatelstva, a tedy v tomto smyslu islámskou zemí, a islámským státem, kde vládnou zákony šárie". V Malajsii ovšem není časté, že by se muslim stal křesťanem, nebo se o takových případech neví, protože ze strachu před islámskými soudy takový člověk zpravidla nepřichází s žádnou oficiální žádostí.

Noviny New York Times uvádějí ale případ 38-letého muže, který se představil pouze svým "křesťanským jménem" jako Paul Michael. Své skutečné jméno odmítl uvést z bezpečnostních důvodů. Popsal ale, jak on - a jiní lidé s podobným osudem - vedou dvojí život. "V církvi vědí, kdo jsme nyní, v okolním světě nás znají jako ty, kterými jsme byli kdysi".

Paul Michal se stal katolíkem a obává se, že kdyby se o jeho víře dozvěděly islámské soudy, poslaly by ho do nápravného tábora. Jeden z takových táborů leží 20 mil od hlavního města a je obehnán dvěma okruhy ostnatých drátů a připomíná skutečně tvrdé vězení. Zvenčí vás vítá nápis "Dům víry" a uvnitř musíte od rána do večera studovat Korán.

Paul Michael dodává, že on a jeho přátelé záměrně navštěvují bohoslužby v různých kostelech, aby snížili riziko, že na sebe upozorní. Označují se anglickou zkratkou MMBB (Malay Muslim Background Believers), což znamená "Malajští věřící s islámským původem".

Když před rokem zasáhl americké New Orleans hurikán Katrina, Spojené státy dostaly ze zahraničí na pomoc obětem stovky miliónů dolarů. Co se stalo s těmito penězi? Takovou otázku si položila autorka článku na internetových stránkách amerického magazínu Foreign Policy . Název článku naznačuje, že peníze - mírně řečeno - nebyly nejlépe využity.

Po roce se mluví o neschopné byrokracii, diplomatických překážkách a o tom, že peníze leží kdesi bez toho, aby byly patřičně využity. Někteří obyvatelé mají dokonce pocit, že vláda je hodila přes palubu. A vtipkují o tom, že by pro ně byl nejlepší návrat pod francouzskou správu. Právě Francie přišla totiž rychle s pomocí, vyjadřovala solidaritu a posílala humanitární zásilky. Ozývají se dokonce hlasy, že ze strany Paříže přišla větší aktivita než ze strany Federální agentury pro mimořádné události.

Když tedy Francie, spolu s dalšími zeměmi, přislíbila milióny dolarů, tyto peníze měly zmírnit těžký osud obyvatel postiženého města. Ukazuje se ale, že žádné z těchto peněz se k nim dodnes nedostaly. Americká vláda je totiž nijak nevyužila a místo toho se věnuje nemotorné diplomacii, přešlapování a podivné byrokracii.

Když krize nastala, nikdo nepředpokládal, že světová supervelmoc by mohla tak nešťastně postupovat v jejím řešení. Je pozoruhodné, kolik zemí se na zahraniční pomoci podílelo. Například Čína dala 5 milionů dolarů, z Bruneje přišel milion. I takové země, jak Bangladéš poslaly svůj příspěvek, konkrétně Bangladéš milión dolarů, Rwanda 100 000 nebo Afghánistán 99 000. Nejvíc peněz přišlo ze Spojených arabských emirátů - celých 99 milionů dolarů. Koncem roku měl americký State Department k dispozici 126 milionů dolarů od 36 zemí.

Poznamenejme, že některé státy, jako Kanada, Kuvajt, Indie nebo Turecko poslaly peníze rovnou americkému Červenému kříži nebo na účet zvláštního Bushova a Clintonova fondu, zřízeného promptně pro oběti. Nepřišly ovšem jenom peníze, ale také spousta materiálu. Letadla přivážela přikrývky, stany a konzervy. Spojené státy ale nedokázaly tuto pomoc dostat rychle k postiženým. Některé nabídky byly odmítnuty, nebo skončily na celé měsíce kdesi ve skladech v Arkansasu. Tam se za uskladnění platily desetitisíce dolarů.

Celá záležitost zašla až tak daleko, že nevládní organizace s výmluvným názvem "Občané za zodpovědnost a etiku ve Washingtonu" požádala o nahlédnutí do dokumentace na State Departmentu. Ten odmítl a zmíněná organizace na něj podala soudní oznámení. Navíc dostávala zprávy o znechucení amerických diplomatů v zahraničí. V článku je například citována zpráva z Estonska, v níž se uvádí, jak je stále více trapné, že na pomoc z této země nepřišla žádná odezva ani dva týdny po jejím poskytnutí.

Faktem ale je, že State Department neměl nikdy na starosti distribuci humanitární pomoci doma ve Spojených státech. Stará se pouze o pomoc v zahraničí. Její představitelé tedy spoléhali na Federální agenturu pro mimořádné události - a ta se ukázala být velice slabým článkem celého systému. Většina peněz ze zahraničí tedy nebyla dodnes použita. Pro vlády, jež pomoc poskytly to není nejlepší vizitka.

Ještě hůř to zní ale obyvatelům města New Orleans, které dodnes nebylo zcela obnoveno. Nejmenovaný diplomat k tomu říká doslova: "je to pořádná ostuda". Rozumnějším řešením by bylo obejít federální složky, tak jako to udělal například Katar, když v květnu věnoval 60 miliónů dolarů rovnou univerzitám, nemocnicím a charitám v New Orleans. Dětská nemocnice za ně už dávno zprovoznila dvě kliniky.

Situaci v New Orleans se věnuje na svých stránkách také týdeník Economist . Jeho hodnocení je ovšem trochu jiné. Přetrvávající problémy spatřuje spíše v samotném vedení města a v místních institucích. Ztotožňuje se ale zcela s názorem, že obnova jde "srdcervoucně pomalu" - přesně tento termín je také použit v podtitulku.

www.economist.com

Město New Orleans je známé tím, že tvrdé realitě nastavuje veselou tvář. Někdy natolik veselou, že to vypadá spíš jako naprostá lehkovážnost. Snad proto nepřipadalo znovuzvolenému starostovi Ray Naginovi nijak pochybné navrhnout, aby se zorganizoval ohňostroj a komediální show k prvnímu výročí hurikánu Katrina. Celá záležitost se nakonec neuskuteční.

Kdyby se totiž uskutečnila, jenom by osvětlila ulice a domy, jež na mnoha místech vypadají přesně stejně, jako ve chvíli, kdy byla z města odčerpána poslední voda - poznamenává ironicky týdeník Economist . Ta tehdy zaplavila tři čtvrtiny domů, hurikán zabil 1500 lidí a mnoho obyvatel vyhnal na všechny světové strany. Pro ty, kteří tam zůstali, nebo se vrátili, zní Naginův návrh jako špatný vtip.

Stopy zkázy jsou viditelné dodnes na každém kroku. Články v místních novinách se točí jenom kolem nich. Jsou zde časté výpadky elektřiny, pošta chodí zřídka a voda v kohoutcích nemá žádný tlak. Kdysi upravené ulice jsou plné naplavené hlíny a na zdech domů vidíte stopy, kam až voda sahala. Některé domy jsou opravené - omítla se musela dát kompletně pryč a interiéry se úplně změnily - jiné domy zůstávají ale opuštěné.

Místní správa nařídila, že každý, kdo vlastní ve městě dům, si ho musí uklidit do 29.srpna, jinak mu bude nemovitost zabavena. 29.srpen byl prvním výročím hurikánu. Nezdá se ale, že by byly hrozby míněny vážně. Lidé se ale vracejí. Nejméně třetina evakuovaných už se přihlásila, že chce žít nadále v New Orleans. To svědčí o určitém optimismu, protože v době evakuace prohlašovalo skoro 60% obyvatel, že se zpátky už nevrátí. V bohatších částech dokonce vyrůstají solidnější domy než tam byly předtím.

Celkově se dá říct, že některé oblasti se obnovují i přes neschopnost místní správy. Její postup je totiž mimořádně pomalý. Zámožnější domy se opravují nebo nahrazují novými i proto, že jejich obyvatelé byli řádně pojištěni, nebo mají jiné finanční zdroje, pokud jejich pojistka nebyla dostatečná. Jisté známky oživení je vidět i v oblasti, kde žijí společně chudší i bohatší obyvatelé - podél řeky Mississippi - a to hlavně proto, že odtud není daleko k prosperujícím částem města.

Chudinské oblasti v podstatě čekají na pomoc federální vlády, která má činit 7 a půl miliardy dolarů. Jde většinou o lidi, kteří neměli žádnou pojistku. O peníze žádá 100 000 obyvatel a první dávka činí 150 000 dolarů. Kongresu trvalo ale 10 měsíců, než finanční pomoc schválil. Soukromá firma, kterou vláda najala, aby přerozdělila peníze žadatelům, uvádí, že dalších 7 měsíců bude trvat vyřízení běžné žádosti.

To znamená, že někteří majitelé zničených domů nemohou začít s opravami dřív než za 18 měsíců od katastrofy. Když si uvědomíme, kolik nemovitostí se bude opravovat - a jak omezené budou možnosti místních stavebních firem - musíme konstatovat, že obnova města půjde zoufale pomalu. To ale na druhou stranu znamená, že New Orleans se stává dobrým místem pro podnikání.

Město mělo před hurikánem 38 000 hotelových pokojů a 70% jich je opět v provozu. Zlaté časy zažívají firmy, jež se starají o pořádek, zahradnictví, nebo stavební společnosti. Nejtěžší je ale najít dělníky, protože jim stále chybí vhodné ubytování. Je zde spousta zákazníků, ale málo pracovníků. Proto například Burger King přišel s novým věrnostním systémem, který okamžitě začaly kopírovat další společnosti.

Páteří místní ekonomiky byla kdysi turistika. A turisté se skutečně vracejí. Někteří jsou dokonce překvapeni, že město není až tak zničené, jak se obávali. Jisté ale je, že New Orleans je mnohem menší než v minulosti. Jestliže zde žilo před hurikánem 455 000 obyvatel, nyní je to s bídou polovina. Může to ale souviset i s celkovým trendem, neboť v posledních desetiletích počet obyvatel i tak klesal. Nejvíc jich zde žilo v 60.letech minulého století: skoro 650 000.

Demografové ovšem očekávají růst populace úměrně s tím, jak budou přicházet federální peníze. Upozorňují ovšem, že to půjde pomalu - bude to prý trvat nejméně dva roky, než se vrátí alespoň 60% původních obyvatel. Před katastrofou mělo město tři hlavní problémy: kriminalitu, korupci a nízkou úroveň místních škol. Teď se zdá, že kvalita škol se zlepší, mnozí v to alespoň doufají, ale tím, že se federální peníze zpožďují, odkládá se do budoucna také obnova a otvírání nových škol.

Co záplavy hurikánu nesmyly, to je pochybná politická kultura tohoto města. A kriminalita zde opět roste (po mírném útlumu). V posledním období zde muselo být nasazeno dalších 300 příslušníků Národní gardy v reakci na sérii vražd, jež nesly znaky mafiánských poprav. Je tedy těžké upadnout do optimismu, když se o pořádek v New Orleans musí starat obrněné transportéry.

Jisté je, že mnohá rozhodnutí se měla učinit podstatně rychleji. Hlavně co se týče výstavby škol, budování veřejných parků, kanalizačního systému a koncepce rozvoje města. Jisté je, že před Katrinou se považoval život v New Orleans za dobrodružství. Nyní je tamní život opět dobrodružstvím - ale takového druhu, že byste se mu asi raději vyhnuli, konstatuje na závěr týdeník Economist .

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19:10.

autor: Daniel Raus
Spustit audio