Obsáhlá kniha Sáhnout si do ran tohoto světa mapuje pronásledování a resistenci Církve československé husitské za nacismu

Církev československá byla v Protektorátu Čechy a Morava druhou nejpočetnější církví po církvi římskokatolické. Při sčítání lidu v roce 1930 měla 793 tisíc členů. Další vývoj popisuje historik Martin Jindra.

„Po těch dvou politických změnách na podzim 1938, kdy církev ztratila přibližně asi 45 tisíc obyvatel, jak v tzv. sudetské župě, na Těšínsku, tak na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, kde všude působila, tak to bylo přibližně 730 tisíc lidí na tom konci roku 1938.“

Velké množství duchovních i věřících Církve československé husitské se zapojilo do domácího i zahraničního protinacistického odboje, do celé škály sociálních aktivit či do pomoci pronásledovaným Židům. Nejednalo se však o církví organizovanou činnost, ale o rozhodnutí jednotlivců.

„Musím říct, že i mne samotného překvapilo, když jsem na té monografii pracoval, jak velké množství duchovních se do rozličných odbojových aktivit zapojilo. Vůbec poprvé se v této knížce čtenáři můžou seznámit s tím, že 8 duchovních Církve československé husitské během nacistické okupace zahynulo, 32 duchovních bylo dlouhodobě vězněno a dalších 90 duchovních se rozličnými formami zapojilo do rezistence proti nacismu. Takže když si uvědomíme, že v té tehdejší církvi sloužilo plus-mínus přes 300 duchovních, tak se dostáváme k nějakému počtu téměř 40 % duchovních, kteří působili v odboji, což je skutečně veliké číslo.“

Kniha není jen historiografií, ale je propředená silnými lidskými příběhy. Tím je přístupná širokému okruhu čtenářů.

„Pro mě třeba jeden z těch nejsilnějších byl příběh kněze Jana Parkána, který v době okupace působil na Kolínsku jako pomocný duchovní. Při přípravě této knihy se mi po určitých peripetiích podařilo dohledat jeho syna Pavla, který žil v jednom domově s pečovatelskou službou v Liberci.“

Samotný Pavel Parkán na svého otce v archivní nahrávce Martina Jindry vzpomínal takto:

Pavel Parkán: „Tatínek byl miliónovej a říkám, on se zastavil s každým. On vyšel z fary a chtěl nasednout na kolo a začalo – pane faráři já bych potřeboval tohle, já bych potřeboval tamto. On se třeba ani do té vesnice nedostal, protože ho všude zastavovali lidi.“

A jak dodává Martin Jindra, Jan Parkán se zapojil i do odboje.

„Byl to jediný duchovní Církve československé, který byl za své odbojové aktivity na Kolínsku odsouzen k trestu smrti a ten trest smrti byl vykonán. Ale nevěděli jsme přesně a i toho Pavla zajímalo, kdy ten jeho otec byl popraven a kde se tak stalo.“

Materiály k úmrtí Jana Parkána se nakonec podařilo vypátrat v muzeu v Halle.

„Zjistili jsme, že nezahynul v tom dubnu 1945 v Lipsku, jak se předpokládalo, ale zahynul už 23. března 1945 – byl popraven, ale stalo se tak v Halle. Dokonce na Gertraudenském hřbitově v Halle má svůj hrob. Takže to pro nás samozřejmě byla veliká zpráva a na to místo jsme se vydali.“



Jedna z kapitol knihy se zaměřuje i události spojené se smrtí Jana Opletala.

„Jan Opletal byl členem Církve československé husitské v Náklu u Litovle, pocházel z nedaleké Lhoty. Chodil do Jednoty mládeže. Tím, že Jan Opletal se hlásil k církvi, tak také rozloučení s ním konali duchovní této církve. V Praze to byl Jaroslav Krejcárek a v Náklu potom Alois Mach.“

V knize se dočteme i o osudech těchto dvou kněží.

„Alois Mach měl velice komplikované vztahy třeba s německým starostou v Náklu. A na druhou stranu Jaroslav Krejcárek v Praze, tím, že sloužil jako duchovní ve sboru Knížete Václava na Zderaze, který bezprostředně přes ulici sousedí s pravoslavným chrámem Cyrila a Metoděje, tak patřil společně s kostelníkem Jeřábkem k podporovatelům československých parašutistů, kteří se v pravoslavném chrámu ukrývali. Oni samozřejmě nevěděli, komu pomáhají, ale právě přes Vladimíra Petřka zásobovali parašutisty jídlem, šatstvem a dalšími věcmi denní potřeby, takže se tam také dotýkám osudů těchto dvou duchovních a následně i těch důsledků, které pohřeb Jana Opletala a následné nepokoje měly pro české vysoké školství, potažmo tedy i pro bohoslovce Husovy československé evangelické bohoslovecké fakulty.“

Kniha Sáhnout si do ran tohoto světa má 704 stran.