Švandovo divadlo uvádí inscenaci „Šoa“
Koncem loňského roku jsme v našem pořadu hovořili s ředitelem Švandova divadla v Praze Danielem Hrbkem o repertoáru s židovskou tematikou na této scéně. V inscenaci „Šoa“, kterou je možno ve Švandově divadle nadále shlédnout, hraje jednu ze dvou hlavních postav Miroslav Hruška. O jeho práci na této roli s ním hovořil náš spolupracovník Jan Jelínek.
Pane Hruško, Vy máte zvláštní roli, kterou jste patrně ještě nepotkal – to je monolog, že ano?
Ano, je to monolog, je to výpověď člověka, který prošel terezínským a hlavně osvětimským peklem.
Potkal jste se někdy s tím člověkem?
Ano, je to velice zajímavý člověk. Potkal jsem se s ním, vypadá jako sportovec.
On ještě žije?
Ano, žije v Olomouci, má velice rozvětvenou rodinu, která ho miluje.
On Vám vyprávěl a Vy jste na základě toho vytvořil jeho postavu na jevišti – jaké to je dělat to podle žijícího člověka?
Ne, to vyprávění proběhlo jinak. On nedělá besedy pro školy, ale vyprávěl to panu režiséru Hrbkovi, který s tatínkem, jenž je předsedou Židovské obce v Olomouci, a ještě s paní dramaturgyní vytvořili scénář. A právě z těch útržků vyprávění, kterého je hrozně moc, udělali „divadelní hru“ – v uvozovkách, protože to jsou monology Miloše Dobrého a herečky Pravdové a inscenoval to ve Švandově divadle.
Jak se Vám hraje takhle zvláštní postava, kdy nemáte kontakt s dalšími herci a jste sám?
Je to moc těžké. Představte si, že člověk je tam sám a povídá obrovské spousty textů. Nic mu nepomůže, je jen se svou myšlenkou a se svým úkolem.
Ta myšlenka je ovšem strašlivá – přežít a vrátit se. Jak jste toto po Vašem uchopil?
Domnívám se, že jsem na to šel stejně jako pan Dobrý – že přežil. Bral to jako sportovní utkání, byl sportovec a musel vyhrát ten svůj zápas, ten svůj boj o život. A podařilo se mu to.
Jak?
Díky tomu, že byl sportovec, že předvídal, že znal finty protivníka – těch Němců. Uměl to, přežil, byl silný.
Vy jste v tom představení v jakém jeho věku?
Tak vůbec nejde o věk, nezáleží na tom, jestli je ten člověk mladý nebo starý. Pan režisér si mě vybral, protože jsem asi odpovídal jako typ.
Čili podobou?
Možná podobnými rysy, podobným chováním nebo možná i trochu myšlením.
Co na to říkají diváci, když jim takto sdělujete dojmy člověka, který vyhrál boj s něčím tak krutým?
Velice mě to překvapilo, protože reakce diváků jsou velice příznivé. Jsme z toho překvapeni. A dokonce když jsme to hráli v Olomouci, kde byla celá rodina pana Miloše Dobrého, tak jsme měli trošku obavy, jak to přijmou. Ale přijali to velice dobře, byli jsme rádi.
Co říkali?
Děti říkaly, že jsem celý táta. No, já si myslím, že ne, i když nějaké rysy by se tam snad trošinku našly.
Jak to prožíváte, jaké emoce máte na jevišti?
To byl můj největší problém – nepodlehnout emocím, aby to nebyl nějaký ufňukánek, protože tam jsou tak silné chvíle, prožitky a vůbec uvědomění si toho všeho, co se stalo.