Nadšení pro Brno ve světové premiéře. Skleněné sny v anglickém stylu
Svolení k dramatizaci svého zřejmě neslavnějšího románu Skleněný pokoj dal Simon Mawer při své loňské návštěvě Brna, nebyla to ovšem zdaleka první návštěva, poprvé město navštívil už v roce 1994, kdy ještě ani on sám možná netušil, že jednou bude slavným spisovatelem.
7. února měla adaptace románu světovou premiéru v Městském divadle Brno. Téměř tříhodinové představení zachycuje v 54 rychle se střídajících obrazech podstatnou část románu inspirovaného osudy brněnské vily Tugendhat i jejich původních majitelů.
První premiéry se zúčastnil i sám autor literární předlohy Simon Mawer, který o svých brněnských návštěvách říká: „Původní profesí jsem biolog a učitel biologie a poprvé jsem přijel do Brna jako do města, kde žil a pracoval objevitel genetických zákonů Johann Gregor Mendel. Chtěl jsem poznat podrobněji jeho i prostředí, ve kterém žil a pracoval. Navštívil jsem tedy konvent starobrněnského kláštera - z této návštěvy se zrodil nápad na první knihu inspirovanou Brnem - Mendelův trpaslík - a práce na ní mě sem přiváděla opakovaně.
Vilu Tugendhat jsem si poprvé prohlédl už při své druhé návštěvě Brna, nápad na Skleněný pokoj se ovšem zrodil až deset let poté, co jsem byl v Brně poprvé. Jezdím sem rád, i když spousta cizinců jej možné nedokáže ocenit hned, ale je to krásné město, právě proto píšu knihy o něm a o lidech, kteří tady žili. Říkám si, že ta další by mohla být třeba o Janáčkovi.“
Román na divadle je rychlým sledem obrazůDivadelní adaptace Skleněného pokoje napsaná ředitelem a režisérem Stanislavem Mošou už existuje nejen v české, ale i anglické a německé verzi a v Německu už je nabízena k realizaci. Stejně jako román přeložený do patnácti jazyků zobrazuje všeobecně pochopitelné lidské osudy i důvěrně známou historii.
Plynulá cesta od románu k divadlu, a pak přijde filmZatímco sám Moša je v předvídání dalšího vývoje spíše opatrný, Mawer adaptaci věří: „Scénářem divadelní adaptace jsem nadšen, myslím si, že by si zasloužil, aby právě on byl převeden do filmové podoby. Filmový svět je mi ovšem vzdálenější víc, než divadlo, moc mu nerozumím a zejména americká filmová produkce se mi zdá lehce šílená. Naopak evropskou filmovou tvorbu mám rád.
Viděl jsem i některé klasické české filmy, takže se nebojím toho, že by film Skleněný pokoj vznikl právě u vás, koneckonců jedna z tuzemských produkcí už práva k tomuto dílu vlastní, i když realizace zatím stále trpělivě čeká.
Sám o divadelní hře neuvažuji - je pro mě hodně složité psát už samotné romány. Divadlo mám sice rád - divadlo je pro Angličana to základní, ale psát scénáře - ať už pro divadlo, nebo film, si neumím vůbec představit, je to něco úplně jiného a tu hranici asi nedokážu překročit. Román píšu za sebe a vlastně i tak trochu pro sebe, nikdo jiný mi do toho nemluví.“
Přestože jméno vily ani rodiny Tugenhat v Mawerově románu není, zmiňuje jiné skutečné osoby - za všechny jmenujme skladatelku Vítězslavu Kaprálovou. S některými reáliemi se autor seznámil až při samotném psaní, když zjistil, co všechno potřebuje vědět, začal si doplňovat informace a pak pokračoval dál.
Mnohé souvislosti zjišťoval autor dřív, než začal psát „Historii mám velmi rád, jsem doslova fascinován dějinami, nejvíce mě přitahují 20.-40. léta 20. století, tedy právě období, ve kterém je i těžiště Skleněného pokoje. Ten důvod je prostý - právě tuhle dobu jsem jakoby zažil, i když jen zprostředkovaně přes mládí svých rodičů. A tato doba zase není tak vzdálená, aby se nepropojovala i s našimi současnými životy. Dám vám příklad - moje dcera se vydala v mých stopách - ne jako spisovatelka, ale bioložka, vědecky pracuje v Kolíně nad Rýnem. A v roce 1942 právě nad tímto městem letěl můj otec a shazoval na ně bomby, protože byl příslušníkem RAF. To je něco, co nemůžete popřít a ignorovat.“
Simona Mawera velmi těší pozitivní reakce na oba romány vztahující se k Brnu - to, že je místní oceňují, prý vnímá jako velkou odměnu - vlastně se mu tím vrací zpět něco z toho, co se naopak svým psaním snažil dát městu a jeho obyvatelům.
