Koncertní verze muzikálu Johanka z Arku

Vydavatelství ČRo vydalo již několik vašich skladeb v edici soudobé vážné hudby. Bylo pro vás tentokrát setkání s hudbou jiného žánru náhodným zpestřením vaší dosavadní tvorby?

V tomto případě se o „zpestření“ příliš mluvit nedá, za celovečerní aranží jsou víceméně dva roky práce. Ale je pravda, že k práci pro populární hudbu přistupuji spíše jako k tvůrčí dílně, na které si mohu vyzkoušet či ověřit některé instrumentační finesy. Navíc je mi svým způsobem blízký romanticko-impresionistický zvuk orchestru, s jehož ingrediencemi pracuji i ve své hudbě.

Jak probíhala spolupráce s autory muzikálu? Obohatilo vás nějakým způsobem setkání se světem české populární tvorby?

Ondřej Soukup je velmi otevřený a tolerantní člověk, od začátku mi dal zcela volnou ruku a já jsem přirozeně nešel za určitou hranici transformace původní předlohy. Nepovažoval bych to ani za slušné. Práce mě obohatila v jednom. Před psaním Johanky jsem měl za to, že „uštrikovat“ standardní symfonickou partituru alla Carmina Burana je snadné. Nakonec, celá studia jsem na romantické partitury nahlížel trochu svrchu - také proto, že mým ideálem je spíše impresionistická instrumentace. Teprve v průběhu práce jsem si uvědomoval, jak záludná je klasicko-romantická sazba orchestru, jak mnohé základní instrumentační poučky mají svou pádnost.

A pokud jde o populární hudbu, na té jsem konec konců vyrostl. S tou českou mám problém v jedné věci, a to je výsledný „sound“, chcete-li aranž. Je velmi znát, že v tomto oboru v poslední době chybí peníze a vše se šije na koleni. Srovnáte-li nahrávky Michaela Jacksona, Madonny, Erica Claptona a dalších, kde je jasné, že se obklopili těmi nejlepšímu hudebníky, zvukaři, zvukovými designéry, instrumetátory, s tím, co si někdy dovolí vypustit na trh čeští producenti, nestačíte se divit. Ale například nové album Anny K., na kterém jsem měl také tu čest se v malé míře podílet, je v tomto ohledu skutečně nadstandardním projektem.

Instrumentace původně neorchestrálních skladeb vyžaduje již určitou řemeslnou výbavu skladatele. Inspiroval jste se některými vydařenými aranžemi hudební historie, nebo jste se spoléhal pouze na svůj vkus a zkušenosti?

Příkladů vydařených instrumentací je v hudbě nespočet. Pro mě je vrcholným a nedostižným orchestrátorem Maurice Ravel. Už to, jak pojal své klavírní kompozice v orchestrální aranži ukazuje na obrovskou hloubku jeho invence. Jeho skladbám jsem propadl už na konzervatoři a dodnes jsou jeho partitury mojí učebnicí instrumentace. Mám také rád orchestraci současných autorů, jako jsou Henry Dutilleux, Lasse Thoresen, Marc-André Dalbavie, z Čechů jsou mi blízcí třeba Martin Hybler, Ondřej Štochl, nebo Jana Vöröšová.

Považujete pro svůj skladatelský růst za důležité vyzkoušet si práci s odlišnými žánry a nechat se jimi případně volně inspirovat při tvorbě nových skladeb, nebo je od sebe při práci striktně oddělujete?

Spíš mám pocit, že vývoj v mé vlastní hudbě obohacuje zcela přirozeně moje hudební aranže. Naopak by mi to připadalo trochu divné. Přeci jenom má populární a filmová hudba své mantinely, které se těžko propojují s individualismem soudobé hudby. Je ale pravda, že nyní například pracuji na písních Jaromíra Nohavici pro vokální kvartet a to je neuvěřitelně zajímavá a nevyzpytatelná práce, kde se prostor mezi „obyčejnou“ písní a zvukomalbou stírá.

Jaké projekty či nové autorské skladby plánujete do budoucna?

Právě rozšiřuji svůj smyčcový kvartet Píseň o Viktorce. Tato anticky tragická postava je pro mě nejženštějším zjevením literatury. Píšu už asi svou třetí Viktorku a mám pocit, že se jednou propíšu k opeře. Dále pracuji spolu s básníkem žijícím v Portugalsku, Danielem Rampáčkem, na dětském muzikálu Herkules, který zazní v rámci celovečerního představení ZUŠ F. A. Šporka v listopadu tohoto roku. Dále pracuji na orchestrální suitě z filmových hudeb Ondřeje Soukupa, která zahájí abonentní řadu 2013 Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně. Dávám dohromady partitury svých skladeb pro kytaru, které bych rád vydal souborně v rámci kytarového alba. A konečně velmi pomalu pracuji na písních pro kontratenor s orchestrem, které bych rád jednou věnoval svému vzácnému příteli a jednomu z nejvšestrannějších hudebníků, které znám, Janu Mikuškovi.

Další díla skladatele Lukáše Sommera vydaná v ediční řadě hudby 20. a 21. století naleznete zde.

Záznam z prvního koncertního provedení při otevření Kongresového centra Zlín 1. 10. 2010 naleznete zde.