13. dubna  2016 v 12:20  rubrika: Bulletin

Polož si ruce na noty a začni číst!

Braillův notopis - Foto: Nakladatelství ČRo

Braillův notopisFoto: Nakladatelství ČRo

Pro mnohé z nás, co hrajeme na nějaký hudební nástroj, je zcela samozřejmé otevřiít si noty a začít hrát. Jsou ale mezi námi i tací, kteří kvůli nejrůznějším zdravotním hendikepům toto udělat nemohou, a přesto by si chtěli skladby z not zahrát také.

Jedním z nejčastěji se objevujících omezení, se kterým se v uměleckém vzdělávání setkáváme, jsou nevidomí žáci, ale také učitelé. Jim slouží instituce pod oficiálním názvem Knihovna a tiskárna pro nevidomé K. E. Macana v Praze, kterou založil nevidomý hudební skladatel Karel Emanuel Macan, po němž je pojmenována. Hlavním účelem knihovny je zpřístupňovat nevidomým a zrakově postiženým osobám informace a umělecké hodnoty prostřednictvím Braillova písma, zvukových záznamů, audioknih, reliéfní grafiky či digitálních textů – a také přepisu not! 

Sám z vlastní zkušenosti vím, že když se můj tatínek, nevidomý učitel hudby ještě na Lidové škole umění v Táboře, potřeboval naučit novou skladbu, určenou třeba právě pro své žáky, doma vždy zaznělo: "Musím noty poslat paní Kaplanové." To byla dlouholetá, velmi obětavá pracovnice knihovny, která noty z černotisku do slepeckého notopisu sama přepisovala. Zhruba pak do měsíce přišel objemný "sešit" naplněný tisíci a tisíci body vytlačenými na papíře. Přepsané publikace byly nesmírně objemné, a tak se tátova notová knihovna u nás doma dala v regálech počítat na metry. 

Předchůdcem Macanovy knihovny byl spolek Český slepecký tisk, který vznikl v červnu 1918 sloučením částí fondů čtyř knihoven při slepeckých ústavech a který rovněž pomohl Karel Emanuel Macan založit. Stát tenkrát tento spolek finančně nepodporoval a peníze pro svou činnost získával pořádáním nejrůznějších společenských a dobročinných akcí. Po roce 1948 byl ale spolek znárodněn a majetek převeden pod Svaz československých invalidů. Od roku 1951 jej nevidomí znali pod názvem Slepecká tiskárna a knihovna. V roce 1989 se Svaz československých invalidů rozpadl, samostatnou knihovnu pod svá křídla vzalo ministerstvo kultury jako národní kulturně-osvětovou instituci pro nevidomé. Tolik k několika faktům z historie této instituce. Proč ale tyto řádky píši? 

Stalo se již tradicí, že koncem každého roku připravuje Hudební nakladatelství Českého rozhlasu slavnostní setkání a koncert pro nevidomé děti a jejich pedagogy v pražské Speciální škole pro nevidomé a slabozraké Jaroslava Ježka. Při této příležitosti jsou dětem předány, za přispění právě Knihovny a tiskárny pro nevidomé, další noty v Braillově notopisu. 

To poslední setkání, jedenácté, proběhlo 7. prosince loňského roku a dětem tentokrát přišli zazpívat a zpestřit odpoledne i Pavlína Filipovská a Jiří Suchý za klavírního doprovodu Milana Dvořáka. V minulosti zde účinkovali také Václav Neckář, Eva Pilarová, Jitka Molavcová, Jaroslav Uhlíř a Zdeněk Svěrák, Antonín Gondolán nebo skupiny Spirituál kvintet či Hradišťan. 

Písničky Kapitáne kam s tou lodí, Blues pro Tebe, Pramínek vlasů či Klokočí zněly překrásným sálem školy a bylo příjemné vidět, že repertoár divadla Semafor oslovil i nejmladší generaci nevidomých muzikantů. 

Právě řada těchto písní je součástí nově vydaného, v pořadí třetího Radioalba ze skladeb Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého, které již tradičně upravil Milan Dvořák. Tuto nejnovější publikaci, jejíž křest proběhl v průběhu tohoto slavnostního odpoledne, vydalo hudební nakladatelství ČRo také v Braillu. Jednalo se již o 22. titul, který nakladatelství Českého rozhlasu ve slepeckém notopisu od roku 2004 připravilo. A kromě již zmíněného Radioalba to jsou i tři publikace úprav lidových písní Před písničkou smekni nebo Klavírní jazzové minietudy Milana Dvořáka (tituly velmi oblíbené i na základních uměleckých školách). 

Hudební nakladatelství vydává noty i pro náročnější hráče a interprety. I tyto publikace nechává přepsat do Braillova notopisu a následně předává na seminářích pořádaných na Konzervatoři Jana Deyla za účasti samotných skladatelů a interpretů. Mezi tradiční již patří Karel Růžička a jeho titul V zahradě času, Martin Kratochvíl – Piano sólo, Milan Dvořák a jeho jazzové etudy nebo Zelený satén Emila Vyklického. Jejich vystoupení vždy studenti přijímají s velkým nadšením (zejména, když začnou improvizovat) a je třeba také uvést, že umělci vždy účinkují bez nároku na honorář. 

Je úžasné při těchto akcích vidět pomyslné světlo v duších těch, kteří světlo nemají možnost nikdy poznat. 

A já jsem rád, že Hudební vydavatelství a nakladatelství Českého rozhlasu přispívá i k tomu, že když se dnes občas zastavím doma za tátou, tak vidím, že na policích přibyly další notové svazky. 

Zdroj: Řízení školy, Speciál pro ZUŠ, č. 2, 2016. 

Autor:  Jiří Dohnal
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas