22. dubna  2005  rubrika: Bulletin

Redaktoři Českého rozhlasu na Pražských premiérách

Olga Ježková - Foto: Hynek Bulíř

Olga JežkováFoto: Hynek Bulíř

Ve dnech 10. až 15. dubna 2005 se uskutečnil pod hlavičkou České filharmonie již druhý ročník přehlídky soudobé české hudby Pražské premiéry. Mezi autory, které oslovil hlavní dramaturg festivalu prof. Václav Riedlbauch, byli i redaktoři Českého rozhlasu. Se svou skladbou "Concertino pro flétnu, tympány, dudy a orchestr" se představil 13. dubna vedoucí hudebních režisérů Jiří Gemrot. O den později, opět v pražském Rudolfinu, zaznělo dílo kolegyně Olgy Ježkové "Pastýř David", který je komponován pro mezzosoprán a komorní orchestr.

Co vás vedlo k napsání této skladby? Proč právě Starý zákon, konkrétně třináct veršů ze Žalmů Davidových? 

Musím se přiznat, že pokaždé, když čtu nějaký text, který mně dává smysl, tak ho většinou slyším jako hudbu. Pak je jenom otázka, jak to zapsat a jaké zvolit hudební nástroje. Konkrétně u skladby Pastýř David jsem se chtěla vyjádřit k textu, kterého se chopilo už tolik umělců. Zkusit to také. Žalmy, které jsem vybrala, oslavují Hospodina. Skladba tedy začíná "slávou" nejpregnantnější - pozouny. Mezzosoprán stojí proti nim. Pak už hrají jen violoncella a všechno ostatní obstarají bicí. 

Ještě je tu jedna věc: pro mne je úžasně inspirativní "kraličtina", tedy jazyk Bible Kralické. Zdá se mi, že vyjadřuje daleko lépe hloubku problémů, které člověk řeší. Jestliže tedy David píše (i když to možná zní velice syrově) "jakož jelen řve, dychtě po tekutých vodách, tak duše má řve k tobě, Hospodine", připadá mi to naprosto adekvátní tomu, co člověk právě v tu chvíli cítí. 

Velký vliv na vaši tvorbu asi mělo rodinné zázemí, zejména vaše matka, akademická sochařka Olga Vohnoutová... 

Narodila jsem se do prostředí plného lásky a porozumění. Od malička jsem měla možnost vidět, jak někomu pod rukama něco vzniká. Maminka mě stále skicovala, často mě maloval i náš rodinný přítel, akademický malíř pan Holubec - nejdřív jako dítě, později jako dívku. Při malování mi vyprávěl pohádky, které v tu chvíli vymýšlel, abych udržela pozornost. Také dědeček mi vypravoval i recitoval, mimochodem také on komponoval. Nebylo pro mne tedy nic zvláštního, že někde v mé blízkosti vzniká umělecké dílo. Na druhou stranu mi nikdo neřekl, že je to vlastně docela obtížné a že je potřeba nejdříve studovat. A také mě nikdo neupozornil, že to, co dělám já, není až tak úžasné. To až život sám. 

Vyrůstala jste v blízkosti ateliéru. Měly a mají na vás, na vaše komponování, vliv třeba i barvy? 

Určitě. Jako dítě jsem byla vláčena po galeriích, ať už se mi to líbilo, nebo ne. Dnes neumím bez obrazů a soch být. A když se na ně dívám, opět slyším hudbu. Byla jsem zvyklá listovat v anatomii, když maminka pracovala v ateliéru, dívala jsem se na lidské tělo, jak je krásné, jakým je artefaktem už samo o sobě, jak se na obrazech pomalu tvoří barevné skvrny, ze kterých vznikají tvary, jak je možno to vše při hudbě rozhýbat. Když jsem se pak učila u maminky malovat, pouštěla mi vždycky k malování hudbu. A tak baroko vnímám jako jednobarevnou grafiku. Expresionisty slyším jako Stravinského. 

Po ukončení studií jste působila na mnoha postech, mj. na pražské konzervatoři, v nakladatelství Supraphon, ve Společnosti českých skladatelů. V Českém rozhlasu jste pracovala v hudební redakci, pak jste se vrátila do gramoarchivu ke katalogizaci. V současné době již třetím rokem působíte v Hudebním nakladatelství této instituce. Je pro vás vaše práce koníčkem? 

Mně připadá báječné prohrabovat se v cizích partiturách. Tím se člověk hodně naučí. Co a jak někdo zinstrumentoval, jak dlouho mu vydrželo téma, jak bylo nosné... Nejvíc mě baví, když dostanu nový rukopis - je zajímavé sledovat, co si skladatel dovolil a co naopak ne, co ho napadlo a na co nepřišel. 

Nakladatelství Amos před časem vydalo notové záznamy vašich skladeb pro děti. Jak vznikly? 

Když byli moji kluci malí, neměla jsem na komponování vůbec čas. Ale nemohla jsem přenést přes srdce, že by se nedívali na svět mýma očima, a tak jsem je, chudáky, nutila pinkat do klavíru, jen co stáli na nohou a dosáhli na klaviaturu. A když jsem viděla, že už do toho zdatně buší, začala jsem pro ně vymýšlet skladbičky, ve kterých se může použít dětská ručička, která má rozpětí asi šesti kláves. Když potom dostali do ruky housle a cello, doprovázela jsem je, aby slyšeli alespoň trošku hudby a ne jen to své vrzání. Aby zapomněli, že je bolí ruce i prsty, protože smyčcové začátky jsou vždycky těžké a je to spíš jen gymnastika. Některé z těch skladeb si teď mohou zahrát i jiné děti. 

Pro Týdeník Rozhlas, JIŘÍ DOHNAL 

Autor:  Jiří Dohnal
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas