Napříč Sibiří se škodovkou: v cíli ve Vladivostoku
Přesně 15 dní bez 26 minut trvala expedice Scout Experience 2007, která se 10 auty vydala podél Transsibiřské magistrály napříč Sibiří do Vladivostoku, kam dorazila včera večer. Její závěrečnou část absolvoval i Petr Jansa. Jaký dojem v něm Rusko za poslední týden zanechalo?
Tak jsme tady. Od Bajkalu jsme ujeli 4 300 kilometrů, abychom se teď dívali na Amurský záliv a Japonské moře. Jsme ve Vladivostoku, sídle ruské tichomořské flotily, centru Přímořského kraje a městě, které bylo až do roku 1992 uzavřeným městem. Dnes už je to tady jako všude jinde.
Pravda, Sibiří a Dálným východem jsme doslova prolétli, ale i tak si člověk může udělat nějaký ten obrázek. Je pravda, že Rusko je země neomezených možností. Jenom tady je možné stavět dálnici na délce 2 000 kilometrů. A ne nijak lajdácky. Až mne zarazilo, jak pečlivě a poctivě. Máme občas pocit, že Rusové staví Potěmkinovy vesnice, ale tahle dálnice, až bude hotova, něco vydrží a její náspy doslova po vojensku zařezávají. Zanechala ve mně rozpor mezi ničením přenádherné krajiny a potřebě spojení dvou vzdálených částí Ruska také silniční dopravou, která do řady vesnic přinese větší prosperitu.
Jak široká země, tak široké srdce Rusů. Potvrdilo se to při zastávce na stavbařské báze, kde se o nás postarali jako o vlastní. Na druhou stranu je pravda, že rubl otevře všechny cesty a, i když o tom Rusové velmi neradi mluví a řada z nich to chce změnit, korupce tady je.
Rusko je nádherná země, rozmanitá a bohatá. Žít tady, zvlášť na Sibiři, je neuvěřitelně těžké, ale přesto bych si to dokázal představit.
