Ne všechny problémy mají řešení

6. duben 2014
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Umberto Galimberti

Je nihilismus mladých lidí znepokojivý, nezvaný host? Kde je jeho Achillova pata? Dá se dnešní mládež označit jako nihilistická? Kde má současný nihilismus kořeny? A liší se v tomto ohledu česká a italská situace? O tom uslyšíte v dnešním pořadu. Pozvání Magdalény Trusinové přijali italský filozof Umberto Galimberti a česká antropoložka Zdenka Sokolíčková.

Italský filosof Umberto Galimberti napsal o nihilismu mládeže knihu Znepokojivý host. Její český překlad doplněný kritickou studií antropoložky Zdenky Sokolíčkové si můžete zdarma stáhnout na stránkách katedry Kulturních a náboženských studií Univerzity Hradec Králové.

Když mluvíte o nihilismu, co máte konkrétně na mysli?

Myslím tím to, co říkal Nietzsche, který nihilismus definuje jako stav epochy. Ten nastal padesát let po jeho smrti. My jsme si toho všimli 130 let poté. Nietzsche definuje nihilismus takto: chybí smysl, chybí odpověď na otázku „Proč?“, všechny hodnoty se znehodnotí. To, že se hodnoty znehodnotí, není tak důležité. Dějiny jdou kupředu, hodnoty se proměňují.

Velmi důležité je ale to, že chybí smysl. To je situace, ve které se dnes mladí lidé nacházejí. Oni už budoucnost nevidí jako příslib, ale jako hrozbu. A když budoucnost není na dohled, nepůsobí jako motivace.

Proč bych měl studovat, proč bych měl pracovat, když před sebou nic nemám? To je také důvod, proč mladí pijí, proč žijí přítomnost absolutním způsobem. Nedívají se dopředu, protože jinak je jímá úzkost.

A pak je tu ta druhá věc. Chybí odpověď na otázku: Co dělám na tomto světě? Jaký je můj cíl? Nikdo mě nepovolává. Nikdo mě nevolá jménem. Tento stav je nihilismus. A mladí ho prožívají velmi úzkostně.

Píšete o nihilismu a o mladých. Jaká je vaše zkušenost s mladými?

Já jsem s mladými prožil celý život. Od té doby, kdy já sám jsem byl mladý - začal jsem vyučovat, když mi bylo devatenáct - až do té doby, kdy jsem v sedmdesáti šel do důchodu.

Umberto Galimberti

A transformace mládeže byla radikální. V tom smyslu, že mladí, když mi bylo devatenáct, věděli dobře, že když budou studovat, když získají diplom, najdou práci během pár měsíců.

Ale dnes studují… Co vlastně studují? A jak? Škola velmi degradovala. Univerzita by se mohla klidně zavřít, protože už stejně není založena na velkých mistrech. Mladí studují, aby napsali diplomovou práci, ve kterou nevěří. Nevěří v ní ani rodiče, proto slovo rodičů má malý význam, protože je vnímáno, že nikdo nevěří, že studium někam vede. Odtud také plyne malé nasazení. Cílem je získat titul a vydat se na potulku světem.

Vy tvrdíte, že nespokojenost mladých plyne z chybějících hodnot. Ale je tu také problém nedostatku pracovních míst. Není to spíš to, že nemůžou najít práci, co je činí nespokojenými?

Nedostatek práce ale není záležitost krize. To si musíme dobře ujasnit. Nedostatek pracovních míst je také důsledkem rozvoje technologií. Jestli dnes počítač řeší problémy za tři zaměstnance, tak ty tři zaměstnance vyhodí. Tak technika nevyhnutelně vede k redukci personálu.

A pak je tu fakt, že Evropa je podstatně ekonomická. Ztratili jsme industriální bohatství, protože funguje jen finanční bohatství. Už to nejsou peníze, které vyjadřují hodnotu nějaké věci, ale jsou to peníze, které se směnují za peníze, a stává se z toho operace uvnitř peněžního oběhu, a ne oběhu produkce.

Upustilo se od industriálního systému, od řemesel, od zemědělství. Nevím, kde chce západ skončit, když od toho všeho upustí, když se omezí jen na finanční transakce. Ale tohle jsme zavinili my.

A jak tedy tu situaci vyřešit?

Já vůbec nejsem optimista. Myslím, že ne všechny problémy mají řešení. Pravděpodobně nás čeká postupný zánik západní kultury. Dokážete si představit, že by se v dnešní kultuře narodil někdo jako Kant? Jako Beethoven? Já tedy vůbec ne…

Kulturní úroveň je velmi nízká a možnosti její emancipace velmi omezené. Mladí jsou ve stavu rezignace a vyčkávání. Obojí je známkou pasivity. Myslí si, že splnili svou povinnost, když získali diplom. A že je někdo zavolá. Kdepak!

Asi by se taky měli sami začít snažit. Měli by začít tak, jak se to dělalo u nás v padesátých letech, že se šlo pracovat do jiného oboru než do toho, který jsme měli vystudovaný.

Jsou tohle dnes mladí ochotní udělat? Ne.

Protože v podstatě stále žili v bohatství. V tom smyslu, že od šedesátých let do dneška tu máme sociální stát. Otcové se stali bohatšími než jejich otcové a synové dnes jsou určeni k tomu, aby se stali chudšími než jejich otcové. A tak otcové musí finančně podporovat své syny, tak jako i já.

A to znamená, že až se vyčerpá bohatství rodin, tak se vyčerpá i naše kultura. Západ znamená země večera, tedy západu slunce. Asi musíme také zapadnout.

Pokud se ty předchozí generace uměly ohánět, snažit se, jak to, že to nenaučily ty mladší?

Víte, rodičovská výchova trvá omezený čas. Pak už slovo rodičů nic neznamená. A pak je tu také jakási rozdvojka mezi rodičovskou výchovou a výchovou společnosti.

I když třeba rodina své děti vede k tomu, aby se snažily, aby se učily, společnost jim naopak nabízí pouze principy požitku, zábavy pátečního večera… A kvůli téhle rozdvojce je jasné, že společenská lákadla jsou silnější než úsilí rodiny. Tudíž vyhrává společnost. Tohle rozdvojení trvá někdy od sedmdesátých, osmdesátých let.

Vy už jste to trochu nastínil, ale pojďme se k tomu na chvíli ještě vrátit podrobněji. Jak se ten nihilismus v životě dnešní mládeže, o kterém mluvíte, projevuje?

Především jako stav pasivity a rezignace. Od okamžiku, kdy pošlu životopis, a nikdo mě nepřijme, si dál nehledám práci.

Za další: den je světem práce, dospělých, ekonomie, svět, který mě nezve, nevolá jménem. Takže ve dne nežiji. Ve dne spím. Žiji v noci.

To, že mladí žijí v noci, má svůj důvod. A tím je zoufalství. Alespoň piju, abych si neuvědomoval svou úzkost. Ze stejného důvodu beru drogy. Drogy jsou především anestezie.

Jako mladí jsou vnímáni do čtyřiceti let. Pak ve čtyřiceti už je nikdo nezaměstná. Máme ekonomickou strukturu, která předpokládá, že jsi zajímavý od pětadvaceti do čtyřiceti. To je zvrácenost západu.

Vy jste vyšli z komunismu, který je děsivá diktatura, ale nemyslete si, kapitalismus také nezná slitování.

Měla jsem možnost prolistovat vaši knihu o nihilismu mládeže s názvem Znepokojivý host, vy tam mluvíte o dvou generacích: generaci X a generaci Q….

Ano. Generace Q už skoro pominula, ale je to generace, která je konstituována především rebelstvím. Chodila na náměstí, rozbíjela výlohy, chtěla být u všeho…

A pak je tu generace X. Ta je nepředvídatelná. Jsou to lidé i z dobrých rodin, kde je ale – zejména v dobrých rodinách buržoazního typu – nedostatečně rozvinutá emocionální stránka, rozvíjí se pouze intelektuální aspekt. A z toho vycházejí psycho-apatici, tedy osoby, které nemají emoce. Možná jsou to dobří manažeři, ale jsou také velmi krutí.

A tento princip – to, že racionalita je to, co se počítá, proto se nesmíš dojímat, nesmíš brečet, nesmíš mít cit - to je doba post-humánní, velmi koordinovaná s technickým systémem, která nechce citový život. City ti dovoluje o víkendu. A v pondělí se stáváš opět strojem, jako ten počítač, co máš před sebou.

A tenhle nihilismus tedy vede k násilí?

Ne. Tenhle nihilismus vede prakticky k zániku naší kultury. Zachrání nás invaze barbarů ze třetího světa. Nevím, jak je to u vás, ale nás postupně zahlcuje čínský svět. Máme dva miliony muslimů, kteří tu začali podnikat a zaměstnávají Italy, protože jen chudoba tě donutí něco dělat. Děti bohatství a luxusu se neposouvají dopředu, nemají motivaci.

Například ve Venetu zavřeli třicet procent průmyslových podniků ze sedmdesátých let, protože mladí tam nechtějí pracovat. To, že bohatství nemotivuje k práci, je svatosvatá pravda.

A co nás tedy čeká? Staneme se opět chudými. A pak, pokud nás bude dostatečný počet, začneme nanovo. Ale myslím, že imigranti to stihnou rychleji.

Zaznamenala jsem ale, že i v Itálii, kde má křesťanství a církev mnohem silnější pozici než tady u nás, mnoho mladých konvertovalo k islámu a někteří dokonce odcházejí bojovat na Blízký východ…

Ano, tady se situace liší. U nás je papež a církev celkem silná. Ale kláštery jsou plné řeholníků a řeholnic, kteří k nám imigrovali. Náboženství u nás funguje spíš jako historická paměť, jako společenská praxe. Ale už to není víra.

Pak je tu náboženství mocných, mimo jiné kardinálů, a náboženství chudých, které se stará také o sociální problémy. Máme tu například dona Čotyho, to je velký organizátor boje proti mafii, s velmi racionálním uvažováním. Nedávno ho také přijal papež František.

Máme tu vlastně dvě církve, ale ta milosrdná církev, která se stará o sociální problémy, by nedržela na nohách bez té mocné církve. Proto ani slovo chudé církve není dost účinné, protože musí být opatrná, aby jí ta mocná nevyřadila ze hry, z té samé hry, kterou jsme viděli na mezinárodním poli s papežem Wojtylou, který byl směrem k teologii osvobození v Latinské Americe reakcionář.

Líčíte stav dnešní mládeže docela černě. Vždycky to byla přeci ale mládež, studenti, kdo se bouřil proti diktaturám, totalitám… Myslíte, že dnešní mládež je toho schopná? Že je možné, že by se vzbouřila?…

Ne, to není možné. Protože, když se vzbouříš proti diktatuře, máš před sebou nepřítele. Když se vzbouříš proti svému vládci, máš před sebou nepřítele.

Ale dnes, kde je nepřítel? Pokud mu chceme dát jméno, je to trh. Ale co je to trh? Koho obviníš? Dnes se trh jeví jako přírodní zákon, ale je to lidský šmodrchanec. Jenže se jeví jako přírodní zákon. „To trh! To trh!“ Trh, to není nikdo. Ale jak říkal Homér: „Nikdo je vždy jméno někoho.“ Jenže tohohle někoho nikdy neidentifikuješ. Takže koho chcete v tomto kontextu obvinit? Zákon trhu!? To je snad vtip, ne?

Filosofie reflektuje problémy reálného života. Funguje to obousměrně? V tom smyslu, že filosofická reflexe reality může napomoct k řešení problémů?

Filosofie je slabá vůle k moci ve srovnání s ekonomií. A filosofové se nezabývají věcmi, o kterých dnes mluvíme. Například já kvůli knihám, které píšu, jsem na univerzitách nikdy nebyl příliš milován a říkali, že já už nejsem filosof, ale spíš novinář.

Filosofie se dnes obrací jen sama k sobě. Profesoři píšou pro sebe navzájem. Filosofie tak páchá sebevraždu. Postupně je odstraňována ze středních škol.

A když jí odstraníte tam, tak berete práci těm, kdo jí vystudují na univerzitě, a tím jí postupně odstraníte i z univerzit.

K tomu už došlo v téměř celé Evropě a dojde k tomu i v Itálii. Ale je to chyba filosofů, kteří se omezili na používání pětiset slov… Já jsem se začal zajímat o tělo, o technologie, o mladé, ale podle nich už to není filosofie…

Jde nějak ten nihilismus překonat?

Ne. To nejde. Leda s novou generací, která vyjde ze stavu chudoby. Protože bohatství nemotivuje a naše děti vyrostly v hojnosti. Ve dvanácti mají všichni i-pady. Mají se dobře, nemusí žebrat o jídlo.

Já jsem opravdovou chudobu viděl v Řecku. Tam jsem viděl děti, které hledaly rajčata v odpadcích, viděl jsem lékaře bez hranic, jak ošetřují lidi, protože nemocnice zavřeli. Řecko může začít znovu odsud, protože zažilo bídu. Ale dokud nepřijde tragická bída, jako byla ta po válce, nemůžeme začít znovu. Ale opakuji, mezi tím sem přijdou imigranti.

autor: Magdaléna Trusinová
Spustit audio