Nejjasnější neznamená nejbližší aneb O kosmickém pravítku
Díváme-li se na mapu hvězdné oblohy, můžeme nabýt dojmu, že hvězdy v souhvězdích spolu fyzicky souvisejí. Změříme-li jejich skutečnou vzdálenost, zjistíme, že to tak není.
Prostor v kosmu je trojrozměrný. Hvězdy do souhvězdí spojila jen lidská představivost. Kosmická výprava podle mapy by nás tedy mohla zavést jinam, než jsme plánovali. Přesto jsou mapy důležitým orientačním prostředkem na obloze. No a když jsme u těch vzdáleností, jak a čím se zjišťují – jaké je ono „kosmické pravítko“?
Jak se měří kosmické vzdálenosti
Úplně jednoduchá záležitost to není. Astronomové při měření využívají fyzikální zákonitosti, metodu triangulace, paralaxy, srovnávají výsledky pozorování z různých míst nejen naší planety, ale i z kosmických sond. Porovnávají také jasnosti hvězdných objektů i galaxií, proměnných nebo i vybuchujících hvězd, kvasarů a pulsarů a kombinují tyto metody podle toho, zda se objekt nachází třeba jen v naší soustavě, nebo v hlubokém vesmíru. Už 200 let před naším letopočtem se řečtí hvězdáři pokusili určit vzdálenost Měsíce od Země pomocí měsíčních zatmění. Radar nebo laser dnes změří tuto vzdálenost během několika sekund a s přesností na centimetry či milimetry. Mnohem méně přesná je metoda porovnávání jasností. Přicházející světlo ovšem pomůže měřit velmi vzdálené objekty hlubokého vesmíru, kde radar či laser není nic platný.
Světelná léta a k čemu jsou nám dobrá
Jaké dílky vlastně má takovéto „kosmické pravítko“? Samozřejmě, s kilometrem rozhodně nevystačíme. V naší sluneční soustavě udáváme vzdálenosti v astronomických jednotkách (AU). 1 AU je střední vzdálenost Země od Slunce, tedy asi 150 milionů km. Pro mnohem delší kosmické vzdálenosti je tu světelný rok (l.y.), čili vzdálenost, kterou urazí světlo za jeden rok, v kilometrech je to 9,5 bilionu.
A k čemu je nám vlastně dobré znát vzdálenosti ve vesmíru? Zjednodušeně řečeno – abychom lépe pochopili mechanismus tvorby jeho energie a určili i strukturu, vývoj a věk neustále se rozpínajícího vesmíru. Světlo hvězd a galaxií je zprávou o minulosti, z níž lze předvídat i další vývoj.
Sírius, Proxima Centauri a Slunce
Vraťme se teď na začátek našeho povídání. Nejjasnější hvězdy nám vůbec nemusí být nejblíže. Tak třeba Sírius ve Velkém psu: zdaleka jednička na obloze co do zdánlivé jasnosti! Ovšem v žebříčku „blízkosti“, tedy přesněji řečeno vzdálenosti od nás, zaujímá sedmé až osmé místo. Naopak Proximu Centauri, která je se 4,2 světelného roku nám nejbližší hvězdou, pouhýma očima na obloze neuvidíme. Teď se ale musím omluvit, ti pozornější určitě postřehli mou nepřesnost. Samozřejmě, nám vůbec nejbližší hvězdou je přece – naše Slunce!
Související
-
Žebřík k nebesům aneb Příběh měření vzdáleností ve vesmíru I.
Jak nové poznatky astronomů v minulosti změnily pohled na vesmír a ovlivnily další vývoj astronomie?
-
Kolem Slunci nejbližší hvězdy Proximy Centauri obíhá planeta...
Objev uskutečnil mezinárodní tým vědců, který pozoroval Proximu Centauri řadu let pomocí dalekohledů Evropské jižní observatoře (European Southern Observatory - ESO...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.