Německá posádka rozhlasu
Svedli krvavou bitvu s českými povstalci o budovu Českého rozhlasu. Stali se symbolem nacistického odporu do posledních dnů války a často do posledního náboje. Kdo vlastně byli němečtí obránci rozhlasu a jaké byly jejich osudy?
Obrana rozhlasu
„Fašistická stráž SS byla po zuby ozbrojena a strážní byli rozestaveni i do provozních místností, na galérii, do strojovny aj. Zvenku byla budova hlídána zesílenými strážemi. Kozelce s drátěnými překážkami byly vysunuty až do vozovky. Po každé straně hlavního vchodu byly postaveny dva vysoké sudy s pískem a do nich zasazeny těžké kulomety s hlavněmi do ulic (…) Stráže SS měly kromě automatů u svých nohou ještě po čtyřech pěti ručních granátech a později byly vyzbrojeny i pancéřovými pěstmi.“
Tak ve svých pamětech popisoval zabezpečenou německou obranu rozhlasu před prokuknutím povstání Miloslav Disman. Z jeho vzpomínek je patrné, že v posledních dnech před povstáním vládla v rozhlase nervozita. Velení německých sil v Praze si uvědomovalo, že dosavadní ostraha o síle 22 mužů je nedostatečná, a proto osudný 5. květen 1945 dorazila do rozhlasu skupina dalších 65 příslušníků SS.
O jejich přítomnosti neměli pražští policisté z úderného oddílu kapitána Suchánka tušení. Přesto se jim i za cenu ztrát podařilo první skupinu německých obránců zpacifikovat. Přispěla k tomu jednak pomoc zaměstnanců rozhlasu, kteří pro horší orientaci německých vojáků odstranili tabulky v jejich rodném jazyce, jednak důkladná taktická příprava policistů.
Natáčení jako zástěrka
V předvečer povstání se do rozhlasu vypravila skupina policejních důstojníků za účelem natočení osvětového programu Pozor na kapesní zloděje. Ve skutečnosti však mapovala rozmístění německých jednotek. Především pak tzv. cukrová místa, nutná pro zabezpečení vysílání, která nesměla být během bojů poškozena.
Dne 5. května se tak Suchánkově skupině podařilo brzy obsadit všechna klíčová místa v rozhlase – tedy vysílací pracoviště a hlavní přepojovač (tzv. galerii). Ve 12.15 vyvěsili čeští zaměstnanci z balkonu nad průčelím rozhlasu nejprve československou a poté americkou vlajku. Sovětskou a britskou už vyvěsit nestihli, protože na ně ze spodního balkonu začali střílet Němci. Ti k rozhlasu přivolali posilu. K budově tak přijel autokar plně obsazený vojáky Waffen SS. Vůz však byl rozstřílen (na dnešní Vinohradské ulici). Zemřelo při tom několik členů SS.
Němci a zejména příslušníci SS se však jen tak nevzdali. Ve většině prostor budovy, zejména v traktu směrem na tehdejší Schwerinovu třídu (Vinohradskou), se pevně zabarikádovali. Z oken se ozývala krycí palba. Němci házeli na ulici granáty. Povstalcům způsobili ztráty zejména smrtonosnou palbou těžkého kulometu. Ten se jednomu z policistů podařilo umlčet až pancéřovou pěstí.
Klíčovou část budovy s technickými prostředky obsadili povstalci. Sklepní prostory a některé další části pak členové SS. Obě skupiny spolu nemilosrdně bojovaly. Na zabarikádované esesmany ve sklepích útočili i povstalci z ulice. Za pomoci hasičů vsunuli do sklepních oken hadice a do německého krytu se začaly valit proudy vody. Za necelou hodinu jejich velitel nabídl jednání o kapitulaci. V 18 hodin začalli Němci pod dohledem povstalců vynášet své zraněné a nakládat je na vůz Červeného kříže. Nakonec se německá posádka vzdala.
Hořký konec
Do bojů o rozhlas kromě samotné posádky zasahovalo také 123 příslušníků SS dislokovaných ve škole v ulici Na Smetance. Ti odtud těžkými kulomety ovládali přístup k Českému rozhlasu od Riegerových sadů. Díky „britské fintě“ se je však povstalcům nakonec podařilo přimět ke kapitulaci a odzbrojit.