Nezemru já od práce, nezahynu bídou, nezalknu se v oprátce, skončím syfilidou
S „metlou prostopášníků“, o níž v roce 1902 veršoval František Gellner ve své Písni zhýralého jinocha, si v té době medicína stále ještě nevěděla rady.
Letos je tomu 75 let, co byly na lidech poprvé vyzkoušeny účinky penicilínu – převratného léku umožňujícího léčit bakteriální infekce, na které byli do té doby lékaři krátcí. Nejčastěji se v souvislosti s penicilinem uvádí tuberkulóza, obrovskou naději ale přinesl také lidem nakaženým syfilidou. Někdy se říká, že spirochety této metly prostopášníků do Evropy přivezli Kolumbovi námořníci z Ameriky. Organismy původních obyvatel amerického kontinentu se prý s nimi dokázaly vcelku vypořádat, zato Evropany kosila syfilis jako žito. Je to nemoc, která ničí nejenom tělo ale také duši. Stihomam, deprese, záchvaty zuřivosti, zmatenost, v závěru až progresivní paralýza, tím vším může nakažený v pokročilých stádiích nemoci trpět. Právě kvůli těmto projevům je syfilis nemocí, která dokázala ovlivňovat naše dějiny. Trpěli jí i mnozí mocní.
Syfilis měl například podivínský a depresivní Rudolf II. Stejnou nemoc měl i jeho nemanželský syn Julius Caesar d´Austria, schizofrenik a sadistický vrah. Syfilitickou progresivní paralýzou byl ovládán i Albrecht z Valdštejna. O syfilis se mluví také u mnoha moderních tyranů. Zcela jistě touto chorobou už od mládí trpěl Klement Gottwald. Neléčená nákaza umocněná alkoholem mu způsobila výduť aorty, na jejíž prasknutí nakonec zemřel. Syfilis měla být příčinou smrti a demence v poslední fázi života také u Vladimíra Iljiče Lenina. Alespoň o tom hovoří donedávna utajované záznamy vědce I. P. Pavlova. Podle oficiální verze, kterou nedávno podepřeli i vědci z univerzity v Marylandu, zemřel velký revolucionář spíše na mrtvici. Podle některých spekulací ovlivňovala syfilis také Adolfa Hitlera. Většina badatelů to ale rozhodně odmítá. Jeho zvrácená povaha mu prý byla vlastní.
Poněkud netypicky zasáhla syfilis do osudů jedné z nejbarvitějších postav naší meziválečné historie, národního socialisty Jiřího Stříbrného. Politik, který patří mezi tzv. Muže 28. října, zastával v prvním desetiletí po vzniku samostatného Československa několik ministerských postů a měl docela slušný vliv. Kolem roku 1925 začala jeho hvězda pohasínat. Kvůli úplatkářské aféře musel opustit vládu a rychle ztrácel pozice ve své straně. Předsedovi národních socialistů Václavu Klofáčovi se nezamlouvalo Stříbrného národovecké profilování. Aby Stříbrného ze strany snáz vytlačil, rozhodl se k ráně pod pás. O svém stranickém rivalovi rozhlásil, že trpí syfilitickou paralýzou a jako takový nemůže být zodpovědný za své činy. Své tvrzení Klofáč opíral o vyjádření lékaře, který ale Stříbrného nikdy nevyšetřoval. I když se později ukázalo, že Stříbrný nemocný není, jeho pověst už byla pošramocena a pomluva napomohla jeho politickému pádu.
Syfilis, v 19. století přiléhavě zvaná divadelní nemoc, potrápila také nejednoho umělce. Byli jí nakaženi třeba Guy de Maupassant, Henri de Toulouse-Lautrec, Josef Mysliveček. Spory se vedou kolem Bedřicha Smetany. Podle jedné části badatelů je Smetanova syfilis neoddiskutovatelným faktem. Jasně o tom svědčí povaha Smetanových zdravotních obtíží, včetně hluchoty, demence a paranoie a také sérologický výzkum Smetanových kostí. Podle jiných nebyla skladatelovým problémem venerická choroba, ale infekce obličejových kostí. Jasný důkaz by mohl dát Smetanův mozek, který byl uschován v pražském Anatomickém ústavu. Bohužel, v padesátých letech byl zabaven StB při domovní prohlídce neurohistologa, který ho měl u sebe. Od té doby je považován za ztracený.
A jak dnešní poněkud pochmurné povídání ukončit? Co třeba nejznámějším veršíkem z nejznámějšího díla zmíněného Bedřicha Smetany: „Proč bychom se netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá...“