Noční svítící oblaka
V období kolem letního slunovratu se hromadí krom bouřkové aktivity i pozorování zvláštních stříbřitých oblaků. Pozorovatelné jsou v neobvyklou dobu – až po západu Slunce.
Noční svítící oblaka, nebo též NLC (z angl. Noctilucent clouds), jsou zvláštní stříbřitá oblaka podobná vysokým závojovitým cirrům. Oproti běžné oblačnosti však leží přibližně osmkrát výš nad zemským povrchem, asi 85 km ve stratosféře. Jsou velmi řídká a na denní obloze se proto snadno ztratí v blankytu nebe. Díky jejich fyzické výšce nad zemí je ale můžeme spatřit za pozdního soumraku nebo brzkého rozbřesku, kdy je nasvěcuje Slunce ležící pod obzorem. V té době je běžná oblačnost tmavá, nebo slabě nasvícená vzdáleným aglomeracemi. Při pohledu malým dalekohledem se noční svítící oblaka jeví jako bohatě členěné „pavučiny“ stříbřitého či sněžného zabarvení. Někdy splývají v neurčitou světlou zář nad severním obzorem, jindy doslova bijí do očí komplikovanými strukturami podobnými závojům, vlnám nebo cárům podzimních pavučin.
Recept na ukuchtění nočních oblak
Kdybyste chtěli noční oblaka „ukuchtit“, potřebovali byste hlavně vodu a trošku uhlovodíků, především metanu. Ale nebylo by to ani tak kuchtění nad plotnou, jako spíš v dosti úmorném mrazu. Nejde totiž o nic jiného než o ledové vodní krystalky, které vznikají jednak z vody z nižších vrstev atmosféry a jednak ze štěpení metanu slunečním zářením ve stratosféře. K „ukuchtění“ nočních oblak je navíc potřeba stálá teplota, konkrétně kolem -130° C. Té dosahuje stratosférická vrstva ve výšce okolo 85 km nad zemí vždy kolem slunovratu. Na jižní polokouli lze noční svítící oblaka spatřit nejlépe v prosinci a lednu, u nás jsou doménou června a července.
Chladná přírodní krása nebo znečištění?
Ukazuje se, že první zmínky o nočních svítících oblacích jsou spjaty s průmyslovou revolucí na konci 19. století. Poslední dobou se tedy ve vědecké komunitě horlivě diskutuje, do jaké míry má výskyt nočních oblak na svědomí právě člověk a jeho činnost. Obecně vzato je totiž stále záhadou, jak se mohou vodní krystalky vytvářet v takové výšce nad zemí a za stabilních teplotních podmínek se tam rozprostřít do rozsáhlé vrstvy. Jedním z témat připisujících nemalý podíl vzniku nočních svítících oblaků člověku jsou kosmické lety, při kterých rakety či raketoplány uvolnily obrovské množství spalin, na něž se vodní krystalky nabalují. Z přírodních vlivů jsou to především sopečné erupce, které mohou dostat spolu s větrnými poryvy tak vysoko nad zemi prachové částice, na nichž se ledové krystalky formují.
V posledních letech se také ukazuje, že výskyt nočních oblak značně ovlivňuje sluneční aktivita. Čím je vyšší, tím rychlejší teplotní změny probíhají ve stratosféře a tím hůře se nočním oblakům daří vzniknout. Docela dobře to souhlasí s pozorováním z minulých let, kdy kolem roku 2009 bylo nočních oblak pozorováno doslova požehnaně, zatímco například vloni – při již vzrůstající sluneční aktivitě – se rozsáhlá noční oblaka v České republice podařilo pozorovat všeho všudy jen dvakrát.
Stříbrnou zář hledejte na severu
Stříbřitá oblaka se v období letního slunovratu obvykle rozkládají v kruhu kolem severního pólu nad 65. stupněm severní šířky. Proto je najdeme vždy v pásu od severozápadního po severovýchodní obzor. Obvykle nevystoupají výš jak 30° nad horizont. Když Slunce zapadne, první náznaky jevu na sebe upozorní v okamžiku, kdy se naše mateřská hvězda ponoří asi 6° pod obzor. To je ještě šero, ale běžná oblaka jsou již mdlá a o výskytu noční svítících oblaků tak není pochyb. Navíc se noční oblaka díky své vzdálenosti od pozorovatele pohybují na obloze značně pomaleji, v řádu několika desítek minut se dokonce zdají být nehybné a změny odhalí až po sobě pořízené fotografie. Jak Slunce klesá pod obzor, nasvěcuje od nás vzdálenější a na obloze níže položené vrstvy nočních svítících oblaků. Teprve až se Slunce dostane přes 16° pod obzor, oblaka pohasnou. Pokud jsou však rozsáhlá, dokážou vykouzlit opačnou podívanou ráno při rozbřesku.
Na červnové obloze se stříbřitá oblaka mohou objevit nejdříve kolem 22:30 a jejich poslední náznaky zmizí na obzoru po půlnoci. Ranní noční svítící oblaka se vyskytují mezi 2. a 5. hodinou. Období pozorovatelnosti obecně trvá od počátku června do půli července, ale občas se vytvoří i v srpnu. Takže až budete v letních měsících třeba nocovat pod širým nebem, nezapomeňte při soumraku či rozbřesku zašilhat do oblasti nízko okolo severního obzoru, jestli ji zrovna nezdobí noční oblaka, protože jde zpravidla o nesmírně fotogenický pohled.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
