Karel Havlíček Borovský

Král Lávra (MP3)
Tyrolské elegie (MP3)

Narodil se 31. října 1821 v obci Borová (dnes Havlíčkova Borová), gymnázium vystudoval v Německém Brodě (dnes Havlíčkův Brod). Studentská léta si uměl Havlíček náležitě užít, stal se v té době vášnivým kytaristou a zpěvákem.

Od roku 1838 pokračoval ve studiu na filozofii v Praze. Další vzdělání chtěl získat v pražském bohosloveckém semináři, tam však narazil na tvrdý kasárenský režim a na potlačování všeho českého – a byl brzy vyloučen. Jako propagátor myšlenky slovanské vzájemnosti navštívil Moskvu, kde ovšem z této iluze rychle vystřízlivěl. Poznal, že v Rusku je myšlenka slovanské vzájemnosti pouhou frází a dokonce skrývá mocenské zájmy ruského cara.

Stálé pracovní místo našel Havlíček až v redakci Pražských novin a jejich literární přílohy Česká včela. V revolučním roce 1848 však Havlíček založil nové periodikum – první český deník Národní noviny, v jehož satirické příloze Šotek otiskl své nejznámější politické pamflety.

Za své novinářské a politické aktivity byl pronásledován vídeňskou vládou. Způsob, jak se zbavit nepohodlného novináře, našel až ministr Bach, který nechal Havlíčka deportovat do tyrolského Brixenu. Návrat do Čech byl Havlíčkovi povolen v dubnu 1855, už 29. července 1856 však Havlíček zemřel.

Iniciačním momentem pro Havlíčkovu básnickou tvorbu byla návštěva Moskvy – tehdy pro sebe nalezl formu, která ideálně vyhovovala jeho potřebě rychle zachytit citové rozhořčení – satirický epigram. Tento krátký a ostře pointovaný básnický útvar umožňoval Havlíčkovi strefovat se do všech a všeho, co ho doma i v cizině rozčilovalo: do spisovatelů, církevních hodnostářů, úředníků i do lhostejných „malých“ lidí.

Havlíčkovy epigramy byly zároveň nevybíravou kritikou dosavadní obrozenecké poezie, která stavěla na napodobování lidových vzorů. Havlíček obrátil tuto ohlasovou tendenci směrem k modernímu folklóru, anekdotám.

Vrchol Havlíčkovy básnické tvorby však představují tři satirické skladby, které vytvořil v brixenském vězení. Spojuje je téma zápasu intelektuála s politickou mocí: v Tyrolských elegiích (1870) autobiograficky podává svědectví ze života pronásledovaného novináře, v Králi Lávrovi (1870) formou pohádky vypráví o člověku, který poznal pravdu a je nucen o ní mlčet, ve Křtu svatého Vladimíra (1877) se zase zmiňuje o novináři utopeném „kvůli nestrannosti“.

Havlíčkovy básnické skladby znali čtenáři pouze ze spontánně šířených opisů, knižně byly vydány až po jeho smrti.