Noe a ochrana přírody
Zdálo by se, že ochrana přírody je až výdobytek moderní doby. V biblických časech měli ale lidé bezprostřednější vztah ke zvířatům než my. Zvířata byla každodenním zdrojem obživy, a tak ve Starém zákoně najdeme řadu pasáží, které zacházení se zvířaty upravují. Starý Noe ovšem do své archy nevzal jen užitková zvířata, ale zástupce všech zvířecích druhů. Můžeme to chápat jako důkaz, že věřící měli tehdy respekt k celému Stvoření.
Noemovu archu můžeme chápat jako projekt ochrany přírody jen nadsazeně, jak ale upozorňuje etolog Daniel Frynta, tento příběh hodně předbíhá svoji dobu.
„Noemův projekt je první zmínka o tom, že zachování druhů zvířat hraje roli v jakémsi Božím plánu. V současné době se k němu vracíme ve všech projektech ochranářských. Ten pojem Noemovy archy se objevuje zejména ve vztahu k chovům v zajetí nebo i rezervacím.“
Dalo by se předpokládat, že Noe před katastrofální potopou zachrání jen zvířata pro obživu vlastní rodiny. Ve všech kulturách existovaly seznamy zvířat, která lidé považovali za vhodná pro konzumaci a ostatní naopak optikou náboženských rituálů vnímali jako nečistá.
„Má to návaznost na pastevecký způsob života – pastevci vždy favorizují zvířata, která chovají, většinou přežvýkavce, jako krávy, ovce, kozy, a to proto, aby je konzumovali, zároveň jim ale dopřávají určitou ochranu. Když jste pastevec, musíte udržovat stádo, abyste se nedostal do existenčních potíží.“
Noe vzal větší počet zvířat užitkových, takzvaně čistých, přibral ale i menší počet ostatních zástupců zvířat.
„Znamená to, že všechny druhy zvířat najednou hrají roli. Totiž že zachování druhů je užitečné, je to příkaz Všemohoucího.“
Pravidla, jak zacházet se zvířaty, najdeme v tehdejších civilizacích běžně. V biblické tradici je ale velice nápadné, že konzumovaná zvířata byla chápána jako oběť. Výkon oběti byl upravován přesnými pravidly, která ovlivnila ta dnešní.
„I třeba v islámském světě, když vidíte, jak podříznou ovci, je to pro Evropana příklad neobyčejné krutosti, ale když si rozeberete, jak rychle to zvíře zabíjí a jak profesionálně… Je to až neuvěřitelně dokonalé na dobu, ve které ty předpisy vznikaly. Snese to i dnešní vysoké nároky na etiku.“
Naše pravidla etického zacházení se zvířaty jsou sice stále propracovanější a přísnější, oproti biblickým dobám nám ale chybí zkušenost, že zvířata pro naši potřebu umírají. Asi právě proto je náš vztah ke zvířatům rozporuplný. Na jedné straně citový vazba k domácím mazlíčkům, na straně druhé nadbytek zvířat, která skonávají pro naše bifteky, aniž bychom si to uvědomovali.
„Největší rozpor je v tom, že smrt těch zvířat odsunujeme někam za hranice supermarketů, kde je nakupujeme.“
