Norbert Schmidt: Letní putování pod Lipnicí

30. červenec 2020

Déšť co chvíli mění svou intenzitu, dramatická oblaka nad zvlněnou krajinou mezi sebou bojují jak draci z Východu a cáry strašidelných par se vznášejí dole nad temnými lesy.

Poutníci se té druhé červencové soboty shromáždili v loukovském kostele sv. Markéty, aby vyrazili na cestu. Ačkoli slunce nesvítí, počasí kolem je skoro jak na Dušičky, nikdo toho moc nelituje, naopak, přesně tohle je totiž ta pravá Vysočina, Krabatina, Mrchovina. Jasná obloha by se k naší pouti napříč krajem a časem ani nehodila.  

Čtěte také

První prastará kamenná bárka, malá katedrálka, posel dávné civilizace tu stojí sama na úpatí Melechova u hráze rybníka a jen cvičené oko pozná, že se kolem kdysi rozprostírala stavení. Procházím úzkou branou za hradebním okruhem, usedám na nepohodlnou dřevěnou lavici pod horu Ararat.

Přede mnou se na zdi rozpíná velká nástěnná malba a na ní divoce roste strom Paliurus spina-christi, trnovec Kristův, neboli trnovník. A na jeho dlouhé trny, ostré jak šavle, nabodli deset bolestí pokroucených postav. Co postava, to deset tisíc rytířů mučedníků, které nechal císař svrhnout ze skály, neboť vojáci, kteří uvěřili v Krista, odmítli po velkém vítězství obětovat římským bohům…

Stará malba se mi prolíná s děsnými fotografiemi, které jsem viděl ve zprávách. V těchto dnech se totiž připomíná 25. výročí masakru v Srebrenici, od druhé světové války největšího hromadného vraždění v Evropě. Do černých jam zmizelo přes osm tisíc Bosňáků výhradně muslimského vyznání. Tentokrát vraždily „křesťanské“ vojenské a polovojenské jednotky. Číslo prý stále není konečné. Dosáhne deseti tisíc?

Čtěte také

Vydáváme se klikatou cestou dolů, do Dolního Města, do staré Lipnice Matky, jak praví kroniky. Druhá kamenná archa připomíná pevnost ještě víc. Okna jsou střílny, hradební zeď snad masivnější než ta v Loukově, závěr kostela pravoúhlý, tudy dál cesta nevede.

Na stěnách a na kápích, které zaklenují presbytář, se šklebí draci, potvory nebeské, netvoři se zvířecími hlavami, zkrátka ti, co se před chvílí ještě proháněly venku po obloze. Bájné bytosti tu někdo ke starým zdem připíchnul jak motýly do sběratelské vitríny. Teprve za několik tisíc let je lidé ochočí do biblických znamení spásy, z pastýře netvorů se vylíhne Motýl Spasitel a z pruhované larvy světec, který mu připraví cestu.

Ze snění mě vytrhuje David Eben, který rozrůstající se skupinu poutníků rozezpíval nebeským Cantemus Domino alleluia. Zpívají i apoštolové na nástěnných malbách pod bájnými bytostmi, pod věčným soubojem dobra a zla. Kostel je naplněný lidmi, znaky a významy až po okraj, a tu se někde uprostřed mezi námi otevírá ještě další jiný prostor.

Čtěte také

Cesta vede náhorní alejí ke třetímu zastavení, ke kostelíku v Řečici. Neustále pošilhávám mezi stromy přes pole po Lipnici na protějším hřebenu. Pokud jsou podlipnické kostelíky bárky, remorkéry, hrad je – ztroskotaný? – zaoceánský parník.

Ke Svatému Jiří přicházím jako poslední. Uvnitř si povídají uměnovědci a opět se nebesky zpívá. Všechno ke mně ale doléhá zdálky, sedím venku na náhrobním kameni a čtu si, jak toto místo z nejpodivnějších kdysi viděl Bohuslav Reynek:  „Chrám v Řečici je starodávný pastýř schoulený uprostřed stáda křížů. (…) Hřbitov se ovíjí jako had okolo svatyně, jako rybka hlubinných odlesků. Mrtvým už se nedostává místa, drží se za ruce pod zemí, jsou o sebe zopíráni a trs lehounkých zvonků v hlavách sotva znatelného hrobu se jistě pod mělkou hlínou dotýká čela starce nebo má kořeny ve dlani dětské. (…)

Čtěte také

Svatyně v Řečici, kříži a lesy obklopená, je jako tvrdý a předrahý plod samoty na větvi plné ostnů. (…) Chrám prvotní gotiky duše, kamenný relikviář (…) [je] zavřen pevně jako škeble, zřejmý zevně a tajemný uvnitř jako pšeničné zrno, zavit jak poupě, které se rozvíjí v den Soudu, s vůní věčnosti a krásou lásky nejvěrnější.“

Těch mrtvých už se na této pouti před mýma očima zjevuje nějak moc, pomyslím si a vcházím dovnitř. Ostatní už jdou zase dál. Ocitám se tu po chvíli sám ne už pod Araratem nebo pod nebem plným netvorů, ale na břehu širokého Rýna. Těch jedenáct tisíc panen a sv. Uršula ještě plují po řece živé!

Oddechnu si. Na nástěnné malbě z nich ale zbylo jen jedenáct svatozáří a obrys lodi. Ta věž v pozadí bude Velký svatý Martin. Staroslavná katedrála vyroste o pár století později tam trochu vpravo. Sedím na východním břehu řeky, která předěluje Evropu na dvě části. Dívám se přes mohutný proud na Západ. Zavírám oči unavený tím přeskakováním nezměrným časem a prostorem. Dal bych si pivo.

autor: Norbert Schmidt
Spustit audio