Normalizace jako poučení z krizového vývoje

3. srpen 2008

Listoval jsem knihou jaderného fyzika a vlivného mecenáše Nadace Charty 77, emigranta Františka Janoucha nazvanou Ne, nestěžuji si, která má podtitul "malá normalizační mozaika". Autor v ní dokumentuje období mezi 18. srpnem 1968 a prosincem 1973. V době, kdy ji psal, šlo ještě o čerstvé vzpomínky, zážitky a zápisky doložené mnoha dokumenty. Ty v knize tvoří jakýsi obrazový doprovod, protože jsou přetištěny jako fotokopie. Čtenář, znalý tehdejších poměrů, si data dopisů vřazuje do svým vzpomínek a zkušeností, luští podpisy funkcionářů a různých vyšetřovatelů tehdejší bezpečnosti. S děsem si připomíná jazyk i způsoby, jimiž normalizační moc projevovala svou totální nadvládu.

Například: "Po přezkoumání celého případu odkazuji Vás na ústní vysvětlení, kterého se Vám dostalo na ministerstvu vnitra dne 16. 12. 1969 a na písemnou odpověď ministerstva vnitra ČSSR zde dne 26. 6. 1970. Vzhledem k těmto závěrům Vám sděleným nečiním již sám žádná další opatření. Vedoucí prokurátor podplukovník dr. Vladimír Šrámek."Prohlížím si zamítavé nebo vylučující dopisy jako hrůzné obrázky - různá kulatá razítka s podpisy lidí, kteří se aktivně ujali té tak zvané normalizace. Vskutku jsou doloženy desítky jmen ustrašenějších nebo bojovnějších zrádců. Až se člověku ani nechce začítat.

Proto raději myslím na cikány, na svůj letní zážitek s nimi. Vedro, vzduch ve městě se tetelí zvířeným horkým prachem, stružky potu se valí. Výkop, a v něm v plném slunci dva cikáni, jeden kope, druhý výkopek vyhazuje. Tu práci dobře znám, chvíli se dívám, jestli se budou u krumpáče střídat, jako se střídávali my, anebo zda krumpáč patří ke staršímu. Pracují vytrvale, občas spolu prohodí pár slov, a jak se mi zdá, jsou to otec a syn. Šlachovitě svalnatá těla mírně ohnutých zad. Člověk si vedle nich připadá značně nedokonale - vedrem sotva dýše, a oni si v tom jen tak lehce kopou. Jsem přesvědčen, že tohle by u nás v poledním žáru nikdo jiný než cikáni nedělal. Asi na to mají talent. Před časem silná četa cikánů takhle zakopávala kabely ve středním pruhu dálnice z Prahy do Plzně. Práce pro vraha. Já na tom poznatku trochu tvrdošíjně zakládám svou romskou obhajobu vždy, když slyším tu náramnou společenskou shodu v tom, že soužití s tímto neukázněným a líným etnikem je nemožné, že cikáni kradou a páchají násilí. Každý se ovšem okamžitě dušuje, že není rasista a nic proti nim nebude mít, když se budou chovat jako my. - Kdo my, odpovídám zlobně, myslíte Kožený, Železný, Krejčíř nebo Winklbauer? Ta debata je vždycky ubohá, protože každý má po ruce hned několik příhod, v nichž cikán zůstává cikánem. Já přidávám další svůj postřeh. Studenti jednoho plzeňského gymnázia pátrali po osudech svých někdejších židovských předchůdců, kteří po vyhlášení tzv. norimberských zákonů museli gymnázium opustit a většina z nich pak zmizela v koncentráku. Zjistili jejich jména, důsledně vypátrali jejich osudy, zapsali i vzpomínky jejich ještě žijících spolužáků. Ba našli i ty, kteří přežili v emigraci. Jejich životy zdokumentovali a vydali je v publikaci nazvané Spolužáci. Paní učitelka, která takový zájem studentů podnítila, je jen tak mimochodem upozornila na to, že dalším objektem rasové nenávisti byli Romové, o nichž dneska často říkáme, že jsou líní a nevychovaní, stejně jako o židech před válkou mnozí říkali, že jsou povýšení a chamtiví. Ten despekt je podobný, upozornila je paní učitelka. S tím už studenti tak nesouhlasili. Vyšlo najevo, že zatímco vedle žida by každý klidně seděl, s cikánem v těsném sousedství měl leckdo problém. - To uvádím, abych ve společnosti uklidnil náladu rozjitřenou romským tématem. - "A ty se těm studentům divíš?"místo uklidnění vždy někdo rozčileně vzkřikne a dál začne valit standardní zážitky cikánů. Jako bych to sám nevěděl, jako bych s nimi nebyl na vojně, nepracoval na stavbě, nebo nějaký čas nežil v jednom domě, kde vždycky v pátek k večeru pozotvírali dveře na chodbu, takže domácnosti se propojily přebíhajícími dětmi, hudbou, dupotem a jídlem v jeden kulturní dům. A mně se ztratily za dveřmi boty. Hájit ve společnosti cikány je vždycky trapas.

Raději se znovu začítám do Janouchovy knížky, k níž předmluvu ještě stihl napsat František Kriegel. V poznámce k pražskému vydání František Janouch v lednu 1990 podotýká, cituji: "Při psaní knihy jsem se řídil zásadou, že národ má právo znát jména svých kolaborantů i kolaborantíků."- konec citátu. A z dokumentů, tedy z onoho "obrazového doprovodu" knihy náhle vyplývá, že těch veřejných normalizačních činovníků souvisejících jenom s případem Janouch, lidí, kteří popřeli zásady prazákladní mravnosti, byly desítky, možná stovky. Ale ať mezi těmi Šrámky a Sedláky listuji jak listuji, zdá se mi, že nikdo z nich nebyl cikán. Jejich vina na normalizaci je minimální.

O knize Ne, nestěžuji si budu více mluvit - podle Františka Janoucha v rámci "malé normalizační mozaiky" - ve svém Slově na příští týden 17. srpna ve stejném čase. Přeji vám pěkný, svobodný příští týden.

autor: Ondřej Vaculík
Spustit audio