O bílých slonech
Spisovatelka Irena Dousková (nar. 1964) svoji schopnost neotřelého a svěžího pohledu na svět plnou měrou osvědčila v úspěšných knihách Hrdý Budžes a Oněgin je Rusák. Upřímnost i prozíravost dětského vnímání neopustila ani ve své nové próze. V koncentrované formě šesti krátkých povídek jde ale o víc než jen o naivistické vyprávění. Knihu O bílých slonech výborně ilustrovala a výtvarně koncipovala Lucie Lomová, další umělkyně skvěle lavírující mezi jednoduchostí a rafinovaností.
Regionální pověsti obohacené lidovou fantazií, kouzelné přírodní scenérie, říkadla a rozpočítadla s výrazným nádechem pravověrnosti, proroctví prolínané pověrou, to jsou základní motivy, na jejichž základě rozpředla Irena Dousková síť vztahů a založila schéma vybraného prostředí. To, co je v mysli a neviděné, jako by zde vystupovalo skrze průzračnou, fádní a zdánlivě zavedenou všednost. Tajemství i náznak ale naznačenou prostotu konání a dění posouvají do oné neuchopitelné roviny, v níž zdání vane realitou a záleží jen na možnostech a schopnostech, jestli zůstane zachována vyváženost celku, nebo se přes skutečnost "převalí" roztodivná vlna, zda pozmění jeho zadání a účastné hráče ponechá nadále v nejistotě.
Nejdříve to vypadá, že půjde o příběhy tzv. ze života jedné malé vísky kdesi na Berounsku (blízko Zdic, které sehrají také svou roli). Rodiče a prarodiče, děti, soudruzi komunisté (neboť děj je zasazen konkrétně do konce srpna roku 1975), "obyčejní" lidé se svými starostmi o "denní chléb" a frontu na maso. Šest dílků jedné skládačky je nazváno po vzoru dětského rozpočítadla: Štěstí - Neštěstí - Láska - Manželství - Panenka - Kolébka - Hraběnka - Smrt. A v pozitivním smyslu primitivní zadání a podstata tohoto dětského světa zapůsobí v následných příkladech jako temný hybatel předurčující vyústění dané historky, a hlavně chování osoby, která se drží své role a je určena svým kostýmem (např. pravověrná babička, všetečná chytrá holka, puberťák, nespokojená manželka, rozšafný kominík, muž s temnou minulostí), ale do jejíhož obzoru se dostane nějaká výjimečnost, nenormálnost (obraz prezidenta v kostele, návštěva města, ženské vnady, spiklenecké uznání krásy, tajená láska). Vypravěči a komentátoři nejsou vytrženi, přeneseni jinam. Na původní platformě jsou jen přinuceni pohlédnout jinak. Je to záblesk, a jestli falešného střípku nebo zlatého plátku, to není podstatné. Důležité je, že k okouzlení došlo, že se zjevilo a evidentně žije.
Podobně jako v oné říkačce jednotlivá slova souvisejí, také v textu je zakomponována vztahovost. Jestliže v úvodu jeden motiv načíná malý kluk, v závěru je v tragice nahlédnut jiným účastníkem. Nikdo ale nezůstává osamocen, hlasy se neliší, jen každý dodá trochu jinou barvu, takže souzvuk je harmonický. Také jednotlivé komponenty nakonec vydají pestré puzzle s výrazným obrázkem. Douskové povídky lze číst samostatně, mají svébytnost a sdělovací potenci, ale jejich pravé kouzlo vyplyne z celku.
Irena Dousková je vypravěčka úsporná. Neplýtvá zbytečně motivy, nerozehrává více konfliktů, než v kolika se může čtenář orientovat. Vše se skládá možná až do očekávatelné mozaiky, protože překvapení nepřichází z neobvyklého, ale právě z normálnosti. Spisovatelka se spíše snaží ze zvoleného minima vyčerpat co nejvíce, zpřevracet ho a poznat ze všech možných stran nabídnout ho k pohledu a k reflexi všem zúčastněným jedincům. Její svět je možná zachycen v malé ploše jedné vsi, jednoho týdne, ovšem drama, které autorka rozehrála je hluboké a napětí zcela dostačující.
Irena Dousková, O bílých slonech, Druhé město, Brno 2008, str. 130.
