O ekumenismu

Tento nepravdivý bonmot dobře vystihuje atmosféru dnešního ekumenismu. Neboť katolíci jsou s Biblí obeznámeni a o protestantech mluví a to přinejmenším právě v lednu, kdy se organizují týdny modliteb za sjednocení křesťanů a to jak z iniciativy církví protestantských, tak z té katolické.

Přesto to ale pořád není ono.

Vnější pozorovatel asi nemůže řádně rozumět, proč je křesťanstvo tak rozděleno, což oslabuje věrohodnost samotné jeho zvěsti, stejně jako si možná klade otázku po množství náboženství a ptá se, které je to pravé. Když se nemohou domluvit věřící, jak si s tím má poradit nevěřící? Na druhou stranu se zeptejme čistě technicky, kolik lidí se shodne na nějakém názoru, na nějakém učení, na nějakém postoji. Ono to totiž není jenom tak. Fankluby, sport, vědecké obce? Budou to stovky, tisíce lidí? Katolická církev v tomto ohledu představuje jednotu jedné miliardy lidí. V České republice 2 740 780 obyvatel. To samo o sobě je přece úctyhodné.

Simone Weilová, francouzská filosofka a konvertitka ke katolictví kdysi na problém množství náboženství řekla, s jistou mírou zjednodušení a jí vlastní radikality, že každé náboženství je jediné pravé, to znamená, že mu musíme věnovat takovou pozornost, jako kdyby žádné jiné nebylo. A na adresu křesťanství pak řekla : „Pravdivé není to, co je křesťanské, ale křesťanské je to, co je pravdivé.“ Pravda je spojována s Kristem. Aplikujme to na ekumenismus. Ve všech křesťanských církvích se přece cituje Ježíšova věta: „Já jsem cesta, pravda a život.“ Pravdivé ale není to, co je křesťanské, ať už katolicky, pravoslavně nebo protestantsky, ale křesťanské je to, když jsem na cestě, když neustrnu na místě, když tu správnou cestu stále hledám a ptám se lidí, které potkávám, když žiji v upřímnosti a bezelstnosti srdce a věřím v život, který je větší než já.

Janovo evangelium nám zaznamenalo Ježíšovu prosbu: „aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal.“ Sjednocení Ježíše s Bohem bylo jedinečné, ale přesto je pro nás příkladné. Ježíš totiž nehledal nikdy sebe. „Nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal“, říká opět v Janově evangeliu, a ještě "Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo,“ „...neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal.“

Toto nacházení své identity v Bohu je základem pravé křesťanské církve. Jistěže i s věrností ke všemu, co Bůh církvi za dobu její existence daroval. Křesťanství existuje 2.000 let; rozdělení církve nastalo až v druhém tisíciletí, ale nelze přehlédnout, že už od počátku vyvstávaly věroučné a disciplinární spory a musely se řešit. Ty nejstarší máme zaznamenány v listech apoštola Pavla. Nemysleme si proto, že existovala nějaká zlatá doba všeobecné jednoty a míru. Křesťanská víra žije od počátku v jakémsi napětí a v neustálém úsilí o jednotu. „ Když už vás napomínám“, píše Pavel do Korintu,“ nemohu také pochválit, že se shromažďujete spíše ke škodě než k prospěchu. Předně slyším, že jsou mezi vámi roztržky, když se v církvi shromažďujete, a jsem nakloněn tomu věřit. Neboť musí mezi vámi být i různé skupiny, aby se ukázalo, kdo z vás se osvědčí.“ Nebo známy výrok z téhož listu: „Dověděl jsem se totiž o vás z domu Chloé, bratří, že jsou mezi vámi spory. Myslím tím to, že se mezi vámi říká: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu. Je snad Kristus rozdělen? Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo?“

Ne, byli jsme pokřtěni ve jméno Kristovo. Současný ekumenismus trvající zhruba 50 let staví především na tomto tajemství duchovního svátostného spojení s Kristem skrze křest.

I lednový svátek Křtu Páně nám to připomíná v měsíci modliteb za jednotu křesťanů. Katolická liturgie přitom pronáší modlitbu: Bože tvůj jednorozený syn přišel na svět ve skutečném lidském těle a stal se jedním z nás; dej , prosíme, ať jsme skrze něho vnitřně přetvořeni k účasti na jeho božství. Na jediném božství, na jediném Bohu, na jediné pravdě, na jediném životě, na společné cestě.

Ve společném prohlášení Církve českobratrské evangelické a katolické ohledně křtu čteme: Obě církve vyznávají, že svátost křtu je Boží dar, svěřený církvi jako celku, a zároveň její poslušná odpověď víry. Vzkříšený Kristus ve křtu každému pokřtěnému otevírá své království a zahrnuje jej osobně do svého vykupitelského díla, dává mu odpuštění hříchů a smíření s Bohem, podíl na nové smlouvě, včlenění do svého těla a účast na darech Ducha svatého. Tím se křest pro pokřtěného stává novým narozením z vody a z Ducha, vstupem pod Kristovu vládu, počátkem nové cesty poslušnosti a následování. Účinek křtu nepůsobí lidé tím, že vykonávají obřad. Bůh zůstává svrchovaný a na lidských úkonech nezávislý. Obě církve však věří, že ve křtu vykonaném lidmi působí Bůh pro zásluhy Ježíše Krista v Duchu svatém.

Slyšíme dobře. Bůh působí v obou církvích. Vnitřně přetváří. A to je dobrý základ, na kterém se dá dále stavět. Křesťanstvo jednotné ve svém svědectví, jednotné ve své poslání, jednotné ve své službě, aby svět uvěřil.