O historické chvíli

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Nero a Seneca. Autor: Eduardo Barrón

Zdál se mi tuhle zvláštní sen. Starověký Seneca v něm zaléval zahradu. A ne jen tak nějakou. Byla to moje zahrada. Hodně mě to překvapilo, protože patřím k obdivovatelům Senecovým. Byl to podle mě vynikající myslitel, dokázal prostými slovy rozlousknout zapeklitý problém. Byl taky hodně bohatý, kolem roku 50 jeden z nejbohatších lidí Římské říše. Možná dokonce nejbohatší. Těžko to ale soudit, časopis Forbes tehdy ještě nevycházel.

Seneca byl každopádně velice moudrý. Působil jako vychovatel císaře, který se naneštěstí vůbec nepovedl, byl to učiněný pitomec. Jmenoval se Nero, vládcem světa se stal ještě jako mladík. Začátky měl podle všeho slibné, takže říši se docela dařilo v dobách, kdy za něj fakticky vládli jiní. Jak se ale chopil vesla, následovala jedna pohroma za druhou. Sám sebe považoval za obřího umělce, což nebyl. Vynikal ale pro změnu krutostí a nevyzpytatelností, spoustu lidí nechal popravit, mnoho dalších donutil k sebevraždě.

Odkrágloval vlastní matku, manželku, nevlastního bratra a nakonec i vychovatele Senecu. Pravděpodobně nechal taky podpálit Řím, aby při pohledu na plameny lépe vyzněl jeho skuhravý zpěv za doprovodu strunného nástroje. Vinu potom hodil na křesťany, čímž začalo jejich velké pronásledování. Nechával je házet lvům, zapalovat jako lidské pochodně, pokusil se je po všech stránkách zdecimovat. Vláda se mu ale rozpadala pod rukama, až skončila jeho útěkem a váhavou sebevraždou, při které bědoval slovy: jaký umělec to ve mně odchází. Římský lid ovšem jeho smrt ve velkém oslavoval.

Seneca tohle všechno na začátku nemohl tušit, a tak doufal, že Nero bude osvícený panovník. Napsal pro něj dokonce knihu s názvem „O laskavosti“. Zpětně to zní jako ironie, kniha se mohla jmenovat spíš O nadějích Senecových. Mimochodem, je to zajímavý spis i z pohledu dnešních vládců.

Takže si představte, že tenhle člověk zalévá moji zahradu. Jdu k němu, abych ho oslovil, je totiž na druhém konci, a když jsem v půli cesty, přichází další zajímavá osobnost: Pavel z Tarsu. Přesně ten, co napsal čtrnáct dopisů, zařazených v křesťanské Bibli. Další člověk, ke kterému chovám obdiv. Nejdřív křesťany pronásledoval, pak zažil zjevení Krista cestou na jeden velký pogrom, otočil svůj život o 180 stupňů a začal křesťanství naopak hlásat. Později napsal, že trojici největších věcí tvoří víra, naděje a láska, ale největší z nich je láska. Snil o tom, že bude hlásat Krista na císařském dvoře, byl ostatně římský občan, hodně vzdělaný.

Tihle dva pánové doufali, že změní svět. Seneca stoickou moudrostí, Pavel nezdolnou horlivostí. Není jisté, nakolik o sobě věděli nebo jestli znali díla toho druhého. Existuje teorie, že nějaké povědomí v tomhle směru mít museli, protože jejich spisy na některých místech vzájemně rezonují. Zřejmě se ale nikdy nesetkali. Až tady, na mojí zahradě.

Jenomže právě ve chvíli, kdy si měli promluvit, ozval se příšerný zvuk křovinořezu. Probouzím se, koukám na mobil, je 6 hodin 23 minut. Sousedovi přes ulici muselo přeskočit. Jeho zahradu asi nepoctil svojí návštěvou Seneca ani Pavel z Tarsu. A tak místo historické chvíle přichází banální vstávání. Koupelna, šatník, čaj. Za chvíli se vysílá Ranní úvaha na Vltavě. Jinými slovy, začíná další krásný den našeho života.