O slunci a větru
Stará bajka praví, že slunce se vsadilo s větrem, kdo dřív stáhne z člověka kabát. Vítr začal foukat, a čím víc dul, tím víc se člověk do kožíšku zachumlával. Slunce zasvítilo a člověk si ho sám sundal. Bajka má cosi do sebe. Asi je lepší žít v příznivém podnebí slunečných vztahů než někde na větrné hůrce. Proč se tam tedy pořád vší silou cpeme? To ať mi někdo laskavě vysvětlí.
Nejhorší vztahy jsem zažil v komunistické armádě. Jaksi se tam očekávalo, že voják má být natvrdlým primitivem, k čemuž je třeba ho náležitě cvičit. Vládla tam atmosféra, v níž podrážel každý každého. Výsledek měl podobu zdecimované jednotky antiskautů, kteří měli závazek: každý den aspoň jeden zlý skutek. Naprostým blahem bylo například dostat někoho do basy. To se pak zapíjelo přímo ve sklepě u polodementního vojína Juhásze, který vařil čaj magorák. Nevíte-li, co je čaj magorák, radši to ani vědět nechtějte - ale někdy se o něm možná taky rozepíšu.
Stav vojenského umění lidové armády byl každopádně natolik špatný, že se blížil zvykům papuánských lidojedů. Přečetl jsem si o nich tuhle knihu jistého misionáře, který se mezi ně s ženou a dítětem nastěhoval. Lidožrouti měli podivný žebříček hodnot, a v něm byl bezkonkurenčně nejvýš podraz. Smyslem života bylo získat důvěru člena nepřátelského kmene, vylákat ho na návštěvu a tam si v jeho šokovaných očích vychutnat nenadálé prozření, že se chytil do pasti zvané přátelství a za pár minut bude sněden.
Misionář se snažil vykládat jim příběhy z Bible, ale moc nepochodil, protože největším hrdinou se stal Jidáš - jeho zrada polibkem, to bylo absolutní terno. Když to nakonec misionář vzdal a rozhodl se sbalit batoh a odejít zpátky do civilizace, vypukla mezi lidožrouty válka. Trvala nějaký čas, a posléze vytanula otázka, jak vlastně může uzavřít mír lidožrout s lidožroutem? Důvěra nulová, dohody bezcenné. Existoval na to ale osvědčený mechanismus: náčelník jednoho kmene dal svého syna druhému kmeni a naopak. Každý věděl, že porušení míru znamená okamžité zbaštění náčelníkova syna. Něco jako fast food. Mírové operaci se říkalo "dítě pokoje".
Přesně tak se jmenuje taky kniha onoho misionáře, který začal Papuáncům líčit největší příběh Bible, že totiž Bůh dal kdysi taky svého syna do nepřátelského kmene. Jak nakonec všechno dopadlo, to si v oné knize přečtěte. Pro tuto chvíli bych se omezil na konstatování, že slunce mám radši než vítr. Sázku vyhrálo ve zmíněné bajce podle mě naprosto právem. A řekl bych, že čaj magorák nikdy nepilo.
