O svatém Augustinovi a Boží obci

21. květen 2022

Jeden z budoucích nejvýznamnějších katolických světců přispěl v 5. století po Kristu značnou měrou k emancipaci křesťanství na úkor tradiční antické filosofie.

Když Říman žije v 5. století, jde mu hlava kolem. Nic už není, jak bývalo. Císaři se mění častěji než tunika plebejce, přes hranice se valí jeden barbar za druhým, státní aparát se rozpadá. Na druhou stranu je tady organizace, která zažívá svůj historický boom. Je to křesťanská pospolitost, která má sice daleko do centralizované struktury, ale zato je víc flexibilní, roste co do počtu členů i vlivu a tam, kde se legie skloní před barbarem, tam se záhy barbar skloní před křížem. Křesťanství v 5. století může oprávněně předpokládat, že ho čeká velká budoucnost.

Svatý Augustin čte epištolu svatého Pavla. Freska z kostela sv. Augustina v italském San Gimignanu, vytvořená v roce 1464 nebo 1465

To ovšem nemění nic na tom, že se stále musí v teoretické rovině, a nejen v ní, vypořádávat se svými duchovními i mocenskými konkurenty. Tak jako v dřevních dobách se křesťani vymezovali vůči státní moci a filosofům coby ukřivdění otloukánci, tak se teď, při rozpadu říše, už s pozoruhodným sebevědomím vymezují křesťani vůči konceptu státu jako takovému a filosofy rovnou vytlačují z veřejných diskusí. Svou velkou troškou do Božího mlýna k tomu přispěl svatý Augustin.

Platon po africku

Jeho život je přitom symbolickou zkratkou své doby: narodil se v severní Africe do rodiny prominentů: coby patricij měl elitní status a tomu odpovídající životní standard. Vedle velkoryse pojaté zábavy holdoval i filosofii a vcelku opovrhoval křesťanstvím. Tedy dokud pod vlivem několika událostí nezměnil názor a ke křesťanství nekonvertoval. Byl to takříkajíc přestup sezóny: tenhle vzdělanec s kontakty a prestiží byl pro církev ultimátní posilou. A očekávání nezklamal. Vedle řekněme praktického managementu vstoupil do povědomí i coby autor dvou významných děl: Confessiones a De civitate Dei.

Bazilika sv. Augustina se tyčí nad ruinami fénického, berberského a římského města Hippo Regius (dnešní Annaba v Alžírsku), kde byl zmíněný světec víc než 35 let biskupem a kde také roku 430 zemřel

Confessiones, neboli Vyznání, jak už název napovídá, je zpovědí člověka vzdělaného, tápajícího a nacházejícího. Je to zpověď člověka, který zavrhl celoživotní hodnotu Rozumu a přijal novou celoživotní hodnotu Víry. Jeho mottem se stalo Credo ut intelligam – věřím, abych porozuměl. Celé to dílo je krásnou kompilací dnešní psychologie, autobiografie, fyziky, vesmíru… a tak vůbec. Stále působící vliv Platona je tam tak moc evidentní, že se zhusta používá pojem „platonsko-augustinovská linie“. A že to je nějaký pojem…

Tady je to Boží

Jeho druhým, neméně slavným dílem, je pak De civitate Dei, tedy o Obci Boží. Je zřejmé, že zde nastupuje další kapitola evropské politické filosofie. Což v případě křesťanství znamená, že to je první velký zářez. Mimochodem ten Platon z toho zase čiší na sto honů a je dobré ho teď připomenout: podle Platona existují jediné skutečné entity označované jako ideje. Nehmotné, dokonalé, věčné. Až podle nich je stvořen náš hmotný svět, jako velmi nedokonalá nápodoba.

Portrét svatého Augustina z Hippo přijímajícího Nejsvětější Srdce Ježíšovo, 17. století

A tak nějak popisuje Augustinus dva základní ideály státu: obec Boží (Civitas Dei) a obec pozemskou (Civitas terraena). Dá se vytušit, že obec Boží je tou dokonalostí, reálnou normou pro všechny ostatní státy. Je představena jako exkluzivní polis pro ty spravedlivé duše, které jsou Bohem vyvoleny ke spáse a následně si užívají ve státě, o kterém můžou doslova říct, že je prostě Boží. Jen tedy musí tihle občani být po smrti. Hlavní vlastností je zde amor Dei, tedy láska k Bohu. Jak jinak.

Nespravedlnost, sobectví a tyranie lidské zloby

Naproti tomuto ideálu stojí obec pozemská, což je pojem zahrnující v sobě všechny podstatné znaky nejrůznějších států v našem slzavém údolí. Je jedno, jestli se jedná o říše Římskou, nebo Parthskou, nebo o království Markomanů, všechny jsou tu jen do času. Všechny jsou na cestě, která, dovolte mi parafrázi, lemována jest nespravedlností, sobectvím a tyranií lidské zloby. Typickou občanskou vlastností je amor sui, tedy sobecká sebeláska. Je to hříšné, je to nedokonalé, je to jen na krátko. Podotýkám, že vůči věčnosti je nakrátko i tisíc let. Mimochodem když tohle Augustinus psal, zbývalo Západořímské říši pouhých padesát let.

Jen pro úplnost: mezi těmi dvěma póly definuje autor ještě jednu instituci. Ta je sice lidská, a tedy dočasná a krapet nedokonalá, ovšem z podstaty věci je zaměřena k Bohu a k Boží obci a má proto jakýsi mustr pro všechny ve světě: je to samozřejmě křesťanská církev. Tohle specifické postavení budou později rádi zmiňovat papeži, až se budou hádat s císaři, kdo je víc.

autoři: Adam Vidner , frv
Spustit audio

Související