Olga Valentová

Režisérka rozhlasových pořadů

Za války studovala na Reálném gymnáziu v Ústí nad Labem, školní rok 1944-1945 prožila v totálním nasazení; po osvobození pak pokračovala ve studiu na ústecké obchodní akademii. Roku 1949 stačila sice ještě odmaturovat, ale o rok později už jí bylo z politických důvodů zakázáno studium na všech vysokých školách v ČSR. Směla tedy pouze soukromě navštěvovat přednášky Josefa Bezdíčka o rozhlasové a divadelní režii na DAMU.

Svou profesní životní dráhu zcela spojila jen s Čs. a Českým rozhlasem. Začínala v něm od píky: nejprve jako externistka ústeckého studia pracovala na drobných různorodých úkolech, 31. října 1951 byla přijata na místo pomocné režisérky a nějaký čas se zapracovávala i jako hlasatelka programového oddělení. Participovala především na tvorbě publicistických a zábavně orientovaných pořadů (Střídáme směnu apod.). Jako pomocná režisérka se v Ústí osvědčila natolik, že už počátkem roku 1952 přešla do pražského rozhlasového studia, nejprve znovu jako asistentka režie. I zde záhy zaujala svým talentem, ještě téhož roku jí začaly být svěřovány samostatné režijní úkoly, především v tehdejší HRLDV. V roce 1953 zakotvila již ve funkci režisérky natrvalo. Od drobných slovesných a publicistických útvarů z produkce redakce humoru a satiry (skeče, různé estrádní žánry, pořady Jiřího Štuchala) pak postupovala až k režii velkých ploch (např. řada celovečerních Silvestrů), v nichž projevila i značnou pohotovost a organizační schopnosti; jako "širokospektrální" režisérka pracovala rovněž pro redakci aktualit a zajímavostí (A-Zet), v jejíchž pásmech prokázala svůj temperament, lehkou "režijní ruku" i smysl pro vynalézavou práci s hudebním a zvukovým plánem jednotlivých pořadů. Časem začala dostávat i tvůrčí příležitosti v literární redakci a později, od poloviny 60. let, také v redakci rozhlasových her. Především literární pořady, tedy pásma a dramatizované četby na pokračování, se nakonec staly nejvýznamnější trvalou položkou na jejím rozhlasovém účtu. Velmi nadějný rozvoj jejího talentu byl však bohužel omezován a často i brzděn vleklou těžkou chorobou (již v roce 1950 byla u ní po úrazu diagnostikována TBC kostí, která po roce 1975 postihla i plicní systém), nikdy však tento svůj handicap nedávala najevo a nevyžadovala žádné mimořádné úlevy.

Její režie charakterizovala pečlivá práce s textem, spontánní smysl pro temporytmus a stavebnost rozhlasového tvaru, který byl v jejích nejlepších realizacích poněkud blízký režijnímu rukopisu Jiřího Horčičky. Ráda (a úspěšně) se pohybovala na terénu "odstupového" humoru a laskavě ironického pohledu na svět, jímž ostatně sama oplývala i v soukromí. Měla obětavou, přátelskou, nekonfliktní, vstřícně kooperativní povahu, byla skromná a spolehlivá, a to všechno příznivě poznamenávalo také atmosféru natáčení: technické posádky ve studiích a také herci s ní ochotně a rádi pracovali a ona citlivě dokázala postihnout jejich specifické dispozice a přednosti a využívat jich. Vždycky měla živý zájem dovědět se co nejvíc o autorovi, o jeho době a poetice, svůj horizont si rozšiřovala četbou a soukromým studiem, věděla hodně i o hudbě a bezpečně se v ní orientovala. Pravidelně dopodrobna konzultovala s odpovědnými redaktory a dramaturgy herecké obsazení, volbu dalších spolupracovníků apod. Uměla tedy vytvářet klima podnětné tvůrčí dílny. Patřila i k režisérům, kteří uváděli v 70. letech do praxe slovesnou rozhlasovou stereofonii.

Zvlášť významné byly její režie dramatizovaných, často velmi rozměrných četeb na pokračování, vybírané především z velkých děl klasické i moderní světové literatury. Bylo jich několik desítek a některé z nich i sama invenčně dramatizovala. Připomeňme alespoň Netrpělivost srdce S. Zweiga, Turgeněvovo Šlechtické hnízdo (1974) a Lovcovy zápisky (1978), Kazantzakisova Alexise Zorbase (1974), Ottovy Žraloky a malé ryby (1975), Gorkého Fomu Gordějeva (1977), Lermontovovu Komtesu Mary, Sienkiewiczovu Potopu (obě 1979), román R. Jašíka Mrtví nezpívají (1984). K jejím nejzajímavějším režijním kreacím v oblasti dramatické tvorby patřily mj. A. Salacroua Obžalovaný Durand (1973^), Gorkého Stařík (1974), Čechovova Svatba (1980), Buninovi Bratři (1983), Tomanova Zkáza Titanicu (1983), Szaniawského Hodinky (1987). Z její práce pro cyklus Pokračování za pět minut upoutaly mj. velmi zdařilé Chestertonovy Příběhy otce Browna (1976, rozhl. úprava O. V.). Občas režírovala i hry současných autorů, zejména komediálního typu - Průšova hra Nepotřebujete sekretářku? (1983), nevyhnuly se jí ani režie některých dílů seriálu Jak se máte, Vondrovi?.

Roku 1987 převzala stálou režijní odpovědnost i za nový pořad literární redakce, publicistický literární magazín Rozhledy - týdeník, který redakčně připravovali Václav Cibula a Yveta Labská. Tento pořad nabyl zvláštního významu zejména v prvních měsících roku 1990, kdy bylo nutno neodkladně zaplňovat bílá místa na mapě české literatury a kdy se také - i prostřednictvím Rozhledů - vracely do živého posluchačského povědomí po mnoho let zakázané spisovatelské osobnosti z exilu i z prostoru samizdatové kultury. Valentová se na tomto organizačně náročném aktuálním magazínu podílela velmi ráda, s mladistvým zájmem o nové obsahy, a s elánem a obětavostí v něm uplatnila nápaditou kreativitu i pružnost zkušené publicistické režisérky. Do důchodu sice odešla koncem června 1989, ale pro slovesné redakce pracovala jako externistka až téměř do konce 90. let, kdy jí bolesti progredující choroby spolu s omezenou hybností již znemožňovaly plné soustředění na náročnou režijní práci.