Patricie Polanská: Stát a církev

29. květen 2012

Je toho hodně, co zatěžuje celá dlouhá léta od listopadu 1989 debatu o uspořádání vztahů mezi státem a církvemi v novém, demokratickém zřízení. Tak především vidina velmi konkrétních miliardových částek, které se mají v rámci vypořádání přesunout a změnit majitele. Přesněji řečeno, katolická církev jako ten, kdo má z případné dohody profitovat nejvíc a nejnověji i vláda Mirka Topolánka, mluví jednotně o navracení majetku a vypořádání některých křivd. Částečně v naturáliích, tedy v podobě lesů a zemědělské půdy. A z větší části v podobě dlouhodobě vyplácené finanční náhrady, nebo řekněme renty.

Ani zdaleka ovšem není názor, že je co "vracet" bezesporně přijímaný. Výhrady nakonec vždy končí základní otázkou: Proč právě církvím? Jsme jednou z nejateističtějších zemí světa. Fakt, že stát hradí jejich provoz včetně platů duchovních, které tedy vlastně většina Čechů nepotřebuje - a snad tím pádem i ovlivňuje rozvoj a fungování církví - tedy tento fakt je jakýmsi zvláštním způsobem pro kritiky majetkového narovnání méně dráždící než představa, že by církve dostaly a sami hospodařily s hmatatelným majetkem.

Přitom jde stále o jednu a tutéž státní pokladnu. Která by i podle střízlivějšího výpočtu dopadů navrženého způsobu finančního vypořádání v průběhu oněch šedesáti let stále ještě ušetřila kolem sta miliard korun. Můžeme se jen dohadovat, do jaké míry tu zápasíme s hluboce zakořeněným vnímáním této instituce jako prvku cizorodého, nepotřebného a vlastně dnešní době nepřátelského. A znovu, jde tu hlavně o římskokatolickou církev, ostatní takové emoce zdaleka nevzbuzují.

Právě proto, že jsou ve hře emoce a historické reminiscence, byla mimo jiné dohoda tak obtížná. Pragmaticky vzato by jinak byla věc jasnější. Například, od roku 1991 je zákonem blokována řada pozemků, lesů a dalšího majetku, který původně patřil církvím, řádům a náboženským společnostem. Blokovaný majetek se nesmí převádět do vlastnictví dalších osob, dokud nebude přijat příslušný zákon. A ten neexistuje. Doplácí na to především obce, ale například i restituenti, kteří stále čekají na vypořádání svých nároků.

Ne že by v průběhu let nebyly činěny některé pokusy - ať už s výčtovým zákonem, různými podobami daňového sponzoringu či úlev, Ve hře byl i návrh na vrácení 175 tisíc hektarů lesa, tak jak si je nárokovala církev. Z jejich výnosů by pak žila; finanční podpora státu by pak skončila do čtyř let. Ale ani tento návrh z roku 1996, ani ostatní neuspěly. Mimo jiné proto, že vždycky do toho přišly nějaké volby, vnitrostranické nebo koaliční krize. Případně, jako v současnosti prezidentská volba a údajné dohody o vzájemné "výpomoci", tedy výměně hlasů mezi ODS a KDU-ČSL. A nebo jeden z řady rozsudků ve sporu o katedrálu svatého Víta na Pražském hradě.

Ta vždy byla symbolem, o který se bylo možno bít ve sporech mezi ateisty nárokujícími si "majetek všeho lidu" na straně jedné a z principu podezřelými zastánci nároku církve na katedrálu jako především duchovního centra na straně druhé. Představuje snad v této souvislosti uzavřený kompromis o její správě a využívání blýskání na lepší časy?

I nejnovější pokus, dohodnout se a jednou provždy uzavřít debatu o finančním vypořádání mezi státem a církvemi čeká ještě vzrušená debata. Mimo jiné se nepochybně dočkáme požadavku na přesné vyúčtování, jak se ke konečným sumám odškodnění ve výši třiaosmdesát, respektive 270 miliard za šedesát let a úročení došlo. A bude to požadavek zcela oprávněný.

Na závěr si nicméně dovolím citovat jedno vyjádření z dávnověku celého sporu. Jde o část rozhovoru z roku 1997 s tehdejším ministrem Pavlem Bratinkou, jedním z těch, kteří se v té době pokoušeli nalézt tolik obtížný kompromis mezi postoji státu a církví.

Tehdy mi řekl, cituji: "Církve jsou součástí našeho kulturního dědictví, hledají základy důstojnosti člověka, na kterých stojí i náš ústavní systém, a tak se stát podle toho k nim musí chovat. Postoj některých ministrů mi ale připadá, jakoby vycházeli z toho, že náš stát je morálně neutrální, nemá žádný kompas ani morální, ani kulturní, ani duchovní," konec citátu. Zatím jsem nenarazila na lepší shrnutí toho, proč je vypořádání vztahů včetně majetkových mezi státem a církvemi tak důležité.

Spustit audio