Patricie Polanská: Znepokojující vize: Vědci na náměstích

1. červenec 2009

Představa náměstí plného protestujících vědců - pracovníků Akademie věd prostě v sobě má cosi perverzního. Jistěže je to nespravedlivé, ale takové zemědělce, železničáře nebo odboráře si většinou dokážeme na stejných místech představit úplně bez problémů. A ani to nikoho zvlášť nezaráží.

Vědci - to je jiná. A pokud by skutečně mělo dojít na krizové scénáře představitelů Akademie věd, kteří protestují proti seškrtání dotací od státu, mohli bychom se tohoto zvláštního pohledu prý nadít. Nakolik je to jen verbální výhrůžka, a nakolik je to reálná možnost, to je samozřejmě jiná otázka.

Z jednoho úhlu pohledu je samozřejmě Akademie věd jen jednou z mnoha lobbistických skupin, které se snaží dostat co nejvíc z tenčících se zdrojů státní popkladny. Situace je o to spletitější, že se nedá přehlédnout v podstatě konkurenční boj mezi akademií a vysokými školami a aktuálními průmyslovými aplikacemi a zájmy v pozadí toho všeho.

Každý tu má svůj díl pravdy - požadavek, aby za své peníze ten kdo to platí také někdy něco hmatatelného a pokud možno okamžitě užitečného měl, je legitimní. Debata, co je důležitější, se ale velmi blíží smysluplnosti debaty o prvenství vejce nebo slepice. Těžko se dá v penězích vyčíslit hodnota archeologického nálezu pravěkého pohřebiště, nebo egyptského papiru, nebo zaznamenaných a do archivu uložených lidových písní a zvyků, nebo základního výzkumu nějaké bakterie atakdále a tak podobně. Mimochodem například Archeologický ústav Akademie věd letos slaví 90 let své existence; budeme mít vbrzku možnost hloubat nad tím, jestli jsme opravdu o tolik méně osvícení než lidé před těmi desítkami let?

Takový materiál vyrobený s pomocí nejnovějších nanotechnologií naopak má svou prodejní cenu stanovitelnou zřejmě dost přesně. Užitek je to hmatatelný a rychlý. Měřeno samozřejmě časem vývojových laboratoří. Má tedy právě tam stát směřovat své malé finanční zdroje? Jistě, Otto Wichterle možná přišel na hmotu vhodnou k výrobě kontaktních čoček doma, s pomocí dětské stavebnice Merkur. Ale těžko se zbavit dojmu, že jako obecný princip základního výzkumu v České republice v budoucnu to není úplně nejvhodnější.

Představa o vědci vydávajícím ze sebe to nejlepší jen pod tlakem nedostatku je stejně zcestná, jako příbuzná představa, že každý pořádný umělec musí trpět. Úspěšní vědci i umělci mívali své mecenáše. Dnes "mecenášství" zůstalo na bedrech státu. A ten si samozřejmě musí vybírat.

Jenže třeba právě současná světová finanční a hospodářská krize dokládá, že věda - tedy vnímaná zúženě jako průmyslový a technologický rozvoj - není všelékem, jakkoli by nás o tom vědci rádi přesvědčili. V Japonsku můžete zakopávat o roboty na každém kroku - což tuto zemi nezachránilo od drastického propadu celé ekonomiky. Na druhou stranu, nejspíš to také Japonsku ulehčí cestu ven z krize.

K výkonnosti, organizaci a bůhví čemu ještě v Akademii věd je možné mít řadu výhrad. Přesto je představa akademiků zápasících o zhruba dvě a půl miliardy, o které má klesnout dnes pětimiliardový rozpočet Akademie věd do roku 2012, znepokojující. Obzvláště při vědomí, jak jednoduše se dá prosadit stejných zhruba 2,5 miliardy korun ze státní pokladny na ekonomicky absurdní šrotovné. Krize nekrize, něco v uvažování státu je prostě špatně.

Autorka je hlavní editorka ČRo Rádia Česko

Spustit audio