Pavla Horáková: Jaro nad Bratislavou
Jsem tu v nejkrásnější čas roku. Pokaždé, když se obdivuji kráse Bratislavy, musím si připomenout, že v květnu je na naší polokouli krásně skoro všude, a že tedy křivdím místům, která jsem šmahem odsoudila, protože jsem do nich zavítala, když bylo ponuro a lezavo.
Mám tu výsadu bydlet v jednom z nejkrásnějších zákoutí města, těsně pod Slavínem, odkud mám stoosmdesátistupňový výhled na bratislavský obzor.
Čtěte také
Vlevo dole pod naší terasou balancuje na špici obrácená pyramida Slovenského rozhlasu, u níž jsme přesně před třiceti lety zaparkovali na cestě z Prahy na Balkán, abychom si krátce prohlédli znamenitosti města, než vyrazíme směr Komárno. Je možné, že jsem tu nebyla třicet let?
Od té doby vedle rozhlasu vyrostl mrakodrap Slovenské národní banky a vpravo od něj se tyčí mnohé další, které vyrašily na místě továrních brownfieldů. Z někdejší průmyslové zóny je obchodní čtvrť.
Její futuristické panorama mi zakrývá většinu komínů Slovnaftu, ale krásně vidím impozantní konstrukci mostu Apollo, i létající talíř usazený na špici pylonu mostu Slovenského národního povstání a téměř v zákrytu věž katedrály svatého Martina. Hmota Bratislavského hradu dominuje nad Dunajem, v noci působivě osvětlená. Při posledním úplňku jsem litovala, že nemám pořádný fotoaparát.
Čtěte také
Třeba je to dobře, že jsem si tak dlouho počkala. Město je v pohybu a chová se přátelsky k domácím i k návštěvníkům. Je tu všechno: životadárná řeka, kopce, parky, historie, univerzity, muzea a divadla, a taky nové autobusové nádraží ukryté pod zem nákupního centra, které má nad třemi podlažími obchodů a restaurací travnatou střechu s běžeckou dráhou, hřišti, venkovními posilovnami, pískovištěm, altánky, hmyzím hotelem, komunitní a bylinkovou zahradou, parkovým grilem, pingpongovými stoly a koutkem na jógu a aerobik.
Bratislava žije přítomností a zároveň se dívá do budoucnosti. Čtyřproudovku oddělující Staré Město a hrad se chystá zanořit pod zem a znovu propojit hradní návrší s podhradím. Většina historického centra je vyhrazena pro pěší už dnes.
Čtěte také
Pěšky se dostanu až domů. Projdu kolem prezidentského paláce, který není nedobytnou pevností jako donedávna ten pražský. V jeho zahradě korzují maminky s kočárky, hrají si školkové třídy a přes poledne na lavičkách obědvají lidé z okolních kanceláří. Na chvíli se posadím pod bílé a růžové květy kaštanů a pozoruju vychytralou šedivku, jak vyhazuje z koše odpadky a snaží se proklovat víčkem krabice ke zbytkům něčího oběda. O to, co po sobě nechá, se postarají vrabci, kteří na Prahu dávno zanevřeli.
Od prezidentského paláce stoupám do kopce až k ozdobné brance naší zahrady. Pak musím ještě překonat sedmdesát schodů a dávat přitom pozor, abych nešlápla na šneka, než dorazím k těžkým dveřím, za nimiž se mi o nohy otře kočka našich domácích. Pro někoho, kdo vyrostl v paneláku, je bydlení ve starobylé vile se zahradou nahlédnutím do kouzelného světa.
Čtěte také
Nad terasou se v girlandách pne břečťan a hrozny květů vistárií soupeří s šeříky o to, kdo namíchá krásnější odstín fialové. Kolem těch květů se odehrávají milostné lety hřmotných kovově modrých drvodělek. Nikdy dřív jsem je neviděla v páru. Zanedlouho se zas odloučí a budou si drvodělit samotářsky. V dutině stromu hnízdí kosi a kolem poletuje mladá straka, ještě bez ocasu.
Než jsem přijela, Bratislava si kolem ramen přehodila zelené boa a do vlasů si vpletla kvítí, ale jsem si jistá, že by se mi tu líbilo i ve sněhu a mlze. Bratislava se raduje ze života, a není to jen tím, že je právě jaro v největším rozpuku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
