Pavla Horáková: Ještě tam budem

14. duben 2021

„Duben je nejkrutější měsíc,“ napsal před sto lety anglo-americký básník T. S. Eliot, a od roku 1922, kdy jeho básnická skladba Pustá země poprvé vyšla, se její první verš zařadil mezi nejotřepanější citáty anglickojazyčné literatury. 

Když jsem se s tímto stěžejním dílem modernismu, považovaným za jednu z nejvýznamnějších básní 20. století, potkala poprvé, kroutila jsem hlavou nad potrhlostí básníků, kteří si libují v efektních kontrastech, šokujících paradoxech a oxymóronech. Ale čím jsem starší, tím víc ten omílaný verš získává v mém vnímání na pravdivosti.

Čtěte také

„Zima nás hřála, přikryla zem sněhem zapomnění, sytila uschlými hlízami tu trošku života.“ Jenže nemilosrdný duben „rodí šeříky z mrtvé země, mísí vzpomínku s touhou, vznítí kořeny jarním deštěm z otupělosti,“ píše T. S. Eliot v překladu Jiřího Valji a já mu tak rozumím. Oč snazší je, když vnitřní počasí odpovídá vnějšímu a panuje mezi nimi rovnováha.

V truhlíku za oknem, z lenosti na podzim nevyklizeném, se mezi seschlou natí a drolivou hlínou zazelenaly svěží výhonky petržele, pažitky a libečku. Derou se ke slunci vymrskanou půdou s životaschopností, s jakou si dokážou lodyhy devětsilu prorazit cestu i skrz asfalt. Když tu vervu vidím, neubráním se fyzické vzpomínce na rostoucí zub prořezávající se dásní.

I pokojové květiny zaznamenaly těch několik hodin slunečního svitu k dobru a vyhánějí ruličky nových listů. Naběhlé pupeny venku praskají, poupata se nalévají, míza se tlačí vyschlými cévami, jako když se bolestivě prokrvují promrzlé ruce. Všudypřítomné pučení, bujení a prýštění není jen radost a lehkost, je to dřina a násilí, vegetační cyklus jsou galeje, protože přerod a růst bolí, protože život bolí.

Čtěte také

Jak lehké bylo hibernovat na hraně nebytí, jenže knuta jara bičuje k plození. Miliony let evoluce ženou hejna ptáků tisíce kilometrů přes moře. Duben nahání do hnízdišť vlaštovky, jiřičky, pěnice a slavíky a vůbec většinu našich stěhovavých druhů. Stroječky jejich těl jsou seštelované tak, aby jim sklon zemské osy na ekliptice velel vydřít vlastním genům nesmrtelnost. Jitřní zpěv ptactva, to není opěvování krásy života, to je zoufalý řev překrvených hrdélek snažících se ukřičet samičku, přehlušit soky, vykřičet si teritorium. A pak nastane shánění potravy, létání od rozbřesku do soumraku, do zemdlení a vypelichání, a není jiná možnost, protože duben je krutý, nesmlouvavý.

Vzpomínám si na doby, kdy první závan zelené vůně jara, první teplý vítr na kůži, dovedly rozbušit srdce a vlít do krve štěstí. Kde jsou ty časy, kdy jaro znamenalo přísliby a nevinnost věřila v možnost jejich naplnění. Zkušenost propojila podmíněným reflexem jaro se zklamáním. Žádná skutečnost nikdy nedostojí představám, žádný člověk nebude takový jako jeho předobraz ze snu.

Čtěte také

Pozorovatel unavený věčným návratem ví, že mladá zeleň jen dočasně překryje ošklivost, ošálí zrak, ale podstatu nezmění. Teprve osmnáctiletý Jiří Wolker napsal o Věčném světle, že probouzí naději, touhu a marnost. Totéž lze říct o jaru, jež v sobě nese věčnost i pomíjivost.

Duben je nejkrutější měsíc, hned zkraje nás vyvede aprílem, zkouší nás aprílovým počasím, v posledních letech nás ze zimy vrhá rovnýma nohama do léta a pak zase zpátky, bez někdejších nesmělých náznaků a jemných vůní.

Letošní duben neslibuje, že bude laskavější než loňský. Letošní duben nepředstírá. S krutostí sobě vlastní rovnou předem ohlašuje, ještě tam budem. A možná právě proto, že nic neslibuje, má šanci překvapit nás nečekanými dary.

 

autor: Pavla Horáková
Spustit audio