Petr Borkovec: Georgíny
U plotu a v plotu zeleninové zahrady, v části, kterou stíní jabloň s obrovskými měkkými jablky, co se celá léta kazí už na větvích a na zem padají černá jako pečená, je místo pro květy říjnového slunce. Stísněný a nevýhodný plácek pro jiřiny a drobné chryzantémy, do nichž bouchají shnilá jablka. Moje babička do těch několika fialově a hnědočerveně zářících trsů chodívala s tolika jmény!
Astry, dušičky, georgíny, nesmrtelky, listopadky, hvězdice, podzimní sasanky a jiřiny, jiřinky, mexikánky a slámy a všesvaté chryzantémy. Pletl jsem si je odjakživa – a míchal do toho všeho i afrikán! Motám to pořád. Ale to nevadí.
Čtěte také
Nevadí ti to?
Před čtyřiceti lety nařezala babička Anežka obrovitánskou kytici jiřin a hvězdic a vyslala mě s ní k farské hospodyni Marii Tiché, aby měla čím vyzdobit postranní oltáře. Marie Tichá sloužila u vikáře Oktábce – a oba, vikář i Marie, byli slavní. Vikář proto, že louňovický kostel nechával v jednom kuse opravovat a obnovovat, při čemž našel v kryptě Jiříka Zelenku, tatínka Jana Dismase Zelenky. A Marie Tichá proto, že měla překrásnou postavu a dovedla vycpat kostel květinami tak, jak to žádná jiná farní hospodyně na širém Benešovsku nedovedla. Louňovický kostel Nanebevzetí pořád vyhlížel jako zahrada, jako květinový stánek, jako výzkumný floristický skleník. A v říjnu, když se přiblížily Dušičky, proměnila Marie presbytář v jiřinkovou jeskyni plnou cihlově oranžového tajemství, v obrovský ametyst s listopadkami místo krystalů.
V roce 1980 jsem nesl jiřiny na faru.
V dešti.
Čtěte také
Ale na faře bylo zamčeno. Chvíli jsem se s mokrými georgínami motal po farské zahradě a vyskakoval do spodních oken. Při jednom pokusu zahlédnout za sklem hospodyni nebo vikáře nebo oba (fantazíroval jsem tehdy o těch dvou a zneužíval situace, to v každém případě!) mi vyletěl tučný prostředek kytice. Vysbíral jsem podzimní sasanky z trávy, ulomené květy aster nacpal do kapes, jakžtakž to celé poskládal zpátky – a protože lilo čím dál víc, pověsil jsem se na kostelní dveře, pootevřel je a vklouzl dovnitř.
V prázdném kostele panovalo nečekané šero, déšť se najednou ozýval z veliké dálky a teplo, které mě obklopilo, bylo taky nečekané. Stál jsem pod kůrem a z výšky nad hlavou, z nejvyššího bodu zaslechl tiché vytrvalé šramocení nějakého nenápadného ptáčka. V paměti mi až dodnes uvízl zvuk i divné pojmenování, šramocení nenápadného ptáčka. Nejspíš jsem to tehdy někomu vyprávěl a zvuky takhle nazval. Nebo to poznamenal někdo jiný.
Čtěte také
Ale nebyl to ptáček, co šátral do ticha. Na lešení, které se plazilo až nad vršky nejdelších varhanních píšťal a dál, až někde pod stropem, v klenbě, hnízdil člověk. A to skromné kutání byl zvuk toho, čím se zabýval. Něco nahoře maloval, natíral zlatěnkou nějakou lehkou ozdobu nebo předěl nebo výstupek v omítce. V prostoře se střídal šelest štětce, šustění látky, ozývaly se klapoty předmětů pokládaných na prkno lešení. Většinou znělé dřevěné zvuky, které prázdný kostel zesiloval a nesl, a přitom jim ponechával jejich důvěrnost.
Po chvilce se tím vším propletlo pohvizdování. Malíře jsem nezahlédl, ale mezi trubkami a prkny jsem po chvíli objevil kousek prázdného místa, v němž se jako v okénku orloje, jako v rámu živého obrazu postupně zjevovaly části těch předmětů, které odkládal a znovu bral: lehká rukojeť štětce, miska s barvou, škrabky a dláta a další těžší nářadí, dno kazety s vodovými barvami, podrážka, sklenice s vodou; část nohy, kousek ruky v rukávu.
Čtěte také
Rytmus znějících a správně používaných věcí a střídající se neúplné obrázky, jejichž koloběh vedl k přesně pozlacené hraně, kterou nikdo nespatří a všichni pocítí, a hvízdání – volné i soustředěné – přicházely shůry, z místa vysoko od světa, z konečku nejvyšší větve.
Dnes vím, co jsem viděl.
Ale proč jsem pod tím stál tak dlouho s otevřenou pusou už tenkrát?
Asi jsem to věděl už tehdy. Možná líp než teď.
Ale bál jsem se – a jak! – že se kvůli mé tajné přítomnosti v kostele všechno přeruší, že budu prozrazen, dopaden.
Ani dnes bych nechtěl být prozrazen!
A přerušilo. V okénku orloje se zničehonic objevilo oko a řeklo:
„To je mi ale návštěvička!“
Utekl jsem z kostela.
Zmoklá kytice hnědofialových mexikánek zůstala ležet na začátku lešení.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
