Paradigmata a anomálie: Struktura vědeckých revolucí
Autorem možná nejuznávanější novodobé teorie, která se zabývá vývojem lidského vědění, je americký fyzik, filozof a historik Thomas Samuel Kuhn.
Už během studia si všiml, že čteme-li staré autory, ve své době považované za vědecké kapacity, máme je při současném stavu poznání spíše za diletanty. Z toho vyvodil brilantně jednoduchou tezi, že každého takového vědce je třeba posuzovat v kontextu jeho doby. A tak jako můžeme historii rozřadit na různé epochy podle znaků politických, psychologických, sociálních, kulturních atd., stejně tak tyto faktory odlišují jednotlivé epochy ve vývoji vědy. Svou koncepci Thomas Samuel Kuhn představil v díle Struktura vědeckých revolucí.
Klíčovým slovem je zde paradigma. Můžeme ho chápat jako základní pojetí vědy, zajímavých problémů a potřebných vědeckých metod. Toto paradigma je všeobecně uznávané a uzurpuje si monopol na „objektivní“ výklad reality. Je přijímané a prakticky nezpochybňované, protože dokáže uspokojivě vysvětlit převážnou většinu všech jevů, kterých si daná doba všímá. Následně takové paradigma utváří i způsob myšlení lidí, kteří uvažují v jeho rámci.
Jenomže existují i tzv. paradoxy, anomálie, které se danému paradigmatu vymykají, ačkoliv by – při jeho absolutní platnosti - vlastně existovat neměly. Tyto anomálie ukazují, že paradigma, resp. konkrétní vědecká teorie, nedokáže vysvětlit úplně všechno. Pokud je počet anomálií relativně malý, pak se vědci tváří, že je všechno v pořádku a daný vědecký model funguje. Jenomže po čase, jak se vědecké poznání rozšiřuje díky novým a novým objevům, se počet paradoxů hromadí, vyskytuje se čím dál víc jevů, které současné paradigma není schopno vysvětlit.
A to je právě doba, kdy poměrně rychle dochází k oné vědecké revoluci – tedy k nahrazení starého paradigmatu novým. Aby takové paradigma mohlo být přijato a uznáno za platné, musí samozřejmě všechny problematické paradoxy začlenit do své teorie a učinit je tak pochopitelnými a logickými. Samozřejmě, nic netrvá věčně a tak i nové paradigma jednou potká stejný osud, jako paradigma staré; už Francouzi věděli, že revoluce požírá své děti… Problém navíc je, když ke střídání paradigmat dochází v době, která se nebojí užívat násilných prostředků. Pak taková revoluce může mít tragické pozadí, jak o tom ví své Giordano Bruno, který geocentrické paradigma pomáhal nahrazovat heliocentrickým.
Vysíláno v Planetáriu č. 17/2013, 20. dubna.
Rubrika Historie vědy se vysílá každé čtvrté Planetárium v měsíci.