Bádat ano, ale za své! Nelehké začátky organizované vědy v Čechách
První učené společnosti vznikly v Evropě v 17. století. Česká věda si musela počkat až do konce století osmnáctého.
Když se mezi duchovními směry Evropy přihlásilo o slovo osvícenství, začaly se jeho myšlenky šířit napříč kontinentem. Mimo jiné se tak zvýšil důraz na racionální vědecké bádání a progresivnější státy umožnily vznik organizovaných společností, které sdružovaly přední učence. Nejstarší organizace tohoto typu vznikly v Anglii a Francii už v 17. století. Prusko, tehdy relativně nový stát, mělo svou Společnost věd v první polovině století osmnáctého, Bavorsko na druhé straně říše následovalo jeho příkladu o pár let později. Jen Rakousko jaksi zaostávalo, a to přesto, že osvícenství se tu stalo oficiální doktrínou – nejpozději od spoluvladaření Josefa II. Není se ostatně co divit, i v oblasti státní správy, diplomacie a válečnictví začala Rakouská monarchie výrazně ztrácet dech. I když se objevovaly snahy o založení vlastní akademie, nebyl tomu centralistický dům Habsburků prakticky nakloněn.
Jestliže nebyla vůle na centrální úrovni, tím spíš bylo problémem založit oficiální učeneckou společnost v periferní zemi monarchie – tedy v Českém království. Zdejší badatelé usilovali o státem uznanou organizaci už za panování Marie Terezie a následně i jejího syna Josefa II. Doba vlády těchto osobností představuje celých padesát let, od roku 1740 do roku 1790. Vědecká emancipace českých zemí je tak zároveň symptomem nadcházejícího národního obrození. Není ostatně náhoda, že první fáze obrozeneckého procesu je označována jako „vědecká“.
Tím se konečně dostáváme ke jménům, jež jsou s počátky moderní české vědy spjata. Jsou to např. kníže Fürstenberg, hrabě Kinský nebo hrabě ze Šternberka, kteří celý záměr umožnili z pozice svého ekonomického zázemí a soukromých vědeckých sbírek. Dále badatelé a vynikající myslitelé měšťanského stavu jako Ignác Antonín Born, Gelasius Dobner nebo František Martin Pelcl. A chybět samozřejmě nesmí Josef Dobrovský, slavista, jehož filologické práce byly spouštěcím mechanismem celého národního obrození. Všichni tito zmínění pánové vytvořili v 70. letech klub zvaný Soukromá učená společnost. Jí vydávaná ročenka přivábila další vědce a takto rozrostlá se v roce 1784 přeměnila na Českou společnost nauk.
Ač kvantitativně a kvalitativně proměněná, přeci jen byla tato společnost stále soukromou, i když veřejně aktivní. Jednání s panovníkem ve Vídni přineslo jediný plod, a sice přestěhování do Klementina. Tím ale veškerá josefinská vstřícnost končí. Velmi slabá a spíše symbolická vzpruha pak nastala během panování Josefova bratra Leopolda II., který milostivě svolil, aby badatelská společnost v Českém království nesla přívlastek Královská. To samo o sobě neznamenalo vůbec nic: vše bylo stále soukromé, financování zajišťovali osvícení mecenáši, od státu ani tolar. Jen ten název Královská česká společnost nauk zněl tak nějak vznešeněji. Vydržel přesně sto let.
