Čeští vědci na výzkumu ohrožených chrámů Angkoru

Kambodža - Angkor - Foto: Jan Pašek

Kambodža - AngkorFoto: Jan Pašek

Kambodžský Angkor je obrovský, mnoho set let starý komplex památek, mezi nimiž převažují chrámy; zároveň jde o jedno z nejvýznamnějších archeologických nalezišť jihovýchodní Asie.

Angkorský archeologický park byl v roce 1992 zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Angkor je obrovský komplex památek, z nichž ty nejstarší, cihlové, pocházejí z 9. a 10. století. Hlavní, kamenné monumenty, vznikly v 11., 12. a na počátku 13. století. Na záchraně tamních pamětihodností se podílí řada mezinárodních expedic. Pobývali tam také naši vědci – Jan Pašek z Katedry konstrukcí pozemních staveb Fakulty stavební ČVUT v Praze a Karel Kranda z Ústavu jaderné fyziky Akademie věd České republiky v Řeži. V Angkoru se ocitli vlastně náhodou, inspirováni snímky a také osobností fotografa Jaroslava Poncara, který do Kambodže jezdil od počátku 90. let. Oni sami Kambodžu i Angkor poprvé navštívili v prosinci roku 2004. 

Většina angkorských památek je už dávno v troskách, stojí jen některé. Dá se z jejich konstrukce vyčíst, jakým způsobem byly kdysi zbudovány? Jaké techniky a technologie jejich dávní stavitelé použili? A byly srovnatelné s technikami, které ve stejné době ve středověké Evropě sloužily k budování nádherných gotických katedrál? 

Jan Pašek: „Takové srovnání není možné. Stavby v Angkoru mají úplně odlišnou koncepci. Na první pohled je zřejmá obrovská masivnost těch staveb. Typickým reprezentantem angkorských monumentů je jedno až asi sedmistupňová pyramida, která je tvořená jádrem zhutněného písku, obklopeným několikavrstvou stěnou ze dvou typů kamene. Velice přesně opracované kameny byly na sebe skládány v poměrně chaotické skladbě. Jak postupně rostly stěny pyramidy a vnitřek byl vyplňován hutněným pískem, postupně se zaklápěly jednotlivé stupně teras kamennou dlažbou, na kterou se umisťovaly buď sochy nebo jednotlivé věže.“ 

Kambodža - Angkor - Foto: Jan Pašek

Kambodža - AngkorFoto: Jan Pašek

Z jakého kamene se v Angkoru stavělo? Podařilo se objevit jeho zdroje?

Jan Pašek: „Používaly se dva typy kamene. Poměrně jednoduše opracovatelný laterit, což je lokální typ kamene, který se používal v obrovském měřítku jako konstrukční prvek. Jako pohledový obkladový prvek se používal pískovec.“
Karel Kranda: „V blízkosti chrámu se dnes nenalézají žádné kamenolomy. Pahorky, které tam jsou, jsou sice také z pískovce, ale jiného typu. Několik menších lomů bylo nalezeno při prvních výzkumech už v 19. století Francouzi, ale podle našeho odhadu jsou tyto lomy příliš malé a příliš vzdálené na to, aby poskytly dost materiálu pro tak obrovské chrámy, jako je třeba Angkor Wat. Objem kamene, který tam je, se rovná přibližně objemu Cheopsovy pyramidy. To je obrovský objem. Není vůbec jasné, kde ty původní lomy byly. Moje hypotéza, samozřejmě nepotvrzená, je, že tam byly menší pahorky pískovce, které se totálně vytěžily. Nezbylo vůbec nic a zbytek byl pokrytý džunglí, takže se to dá dnes jen těžko zjistit. Podle složení kamene je velmi problematické najít zdroj, protože existuje jeho velká heterogenita, různorodost. Třeba v případě chrámu Bayon, kde jsme měřili složení kamene z několika vzorků braných z různých stran pyramidy, byly rozdíly takové, že se nedalo říct, jestli pocházejí z jedné nebo více lokalit. Tento problém je nevyřešen a vyžadoval by si určitě několikaletou práci a průzkum terénu, aby se zjistilo, kde ty původní vytěžené pahorky byly.“ 

Také jste se zabývali otázkou, jak vlastně byl ten materiál dopravován na samotné místo. Přišli jste na něco? Jak velké jsou ty jednotlivé díly, z kterých jsou monumenty sestaveny? 

Karel Kranda: „Není možné říci, že tam existuje nějaká základní nebo všeobecná velikost těch kvádrů. Podle toho jak to těžili se zdá, že neměly nějakou standardní velikost. Jsou tam obrovské rozdíly, které jsou dané způsobem stavby. Některé bloky jsou až 10 tun těžké a existují dost divoké hypotézy, jak je dopravovali na slonech, jak kopali kanály, ale pro žádnou z těchto hypotéz neexistuje reálný doklad.“

V centru angkorské oblasti, v bývalém hlavním městě Khmerské říše Angkor Thomu, odkryli naši badatelé dřevěné konstrukce, které jsou starší než samo město. K objevu došlo východně od chrámu Phimeanakas, v hloubce až sedmi metrů. Dřevo se podařilo datovat do 6. a 7. století. Už tehdy se v Angkoru nacházelo stálé osídlení. A jak vypadá současnost? 

Kambodža - Angkor - Foto: Jan Pašek

Kambodža - AngkorFoto: Jan Pašek

V jakém stavu se kamenné monumentální stavby Angkoru nacházejí teď?  

Jan Pašek: „Během angkorské periody byly postaveny tisíce staveb, z nichž je dnes drtivá většina v troskách. Nicméně existuje několik desítek monumentů, které stojí za to zachovat pro budoucí generace, jako svědectví dovednosti dávných stavitelů. Těch několik desítek staveb se dnes samovolně rozpadá v důsledku použité techniky jejich výstavby, kdy byly kamenné bloky na sebe kladeny nasucho v poměrně špatném spárořezu – z dnešního pohledu. Je tam špatná vazba kamenů, které nedrží pohromadě. Ta ‚samovolnost‘ je podporována pohyby podloží a také cyklickým namáháním rozdíly teplot, které způsobuje, že se stavby při ohřátí roztáhnou a při ochlazení smrští. Dochází tak k miniaturním posunům, které se ale za stovky let nasčítají, takže kameny postupně vypadávají. Dochází ke ztrátě statické spolehlivosti, stability těch staveb a ty se postupně hroutí buď do sebe, případně z nich vypadávají kameny ven. Záleží také na tom, jaký vliv na ně měla džungle, která se tam chovala poměrně agresivně. Do chrámových komplexů prorůstají stromy, kořenové tlaky rozevírají spáry a nadále urychlují celý proces degradace.“ 

Kambodža - Angkor - Foto: Jan Pašek

Kambodža - AngkorFoto: Jan Pašek

Vy jste se při výzkumu zaměřili zejména na vliv teploty. Kambodžské podnebí je poměrně horké, Angkor sám se nachází velice blízko rovníku. Co jste zjistili?  

Jan Pašek: „Ve dne je tam intenzivní sluneční osvit. Teplotní rozdíly mezi dnem a nocí způsobují, že ty stavby takzvaně dilatují v poměrně velkém rozsahu. Totéž souvisí s pohyby kamenů vzájemně mezi sebou a ve spárách. My provádíme snímání zatížení teplotou, to znamená, že měříme hodnoty teploty vzduchu na povrchu a uvnitř konstrukcí, a také odezvu té konstrukce – jakými pohyby ta konstrukce reaguje na zatížení teplotou. Jiné výzkumné skupiny se zabývají například vlivem podloží, které je tam poměrně měkké s vysokou hladinou podzemní vody, která způsobuje pohyby v základové spáře. My se snažíme nějakým způsobem odseparovat vliv té samotné teploty a zhodnotit jeho význam pro statickou spolehlivost a životnost těchto staveb s výhledem do budoucna.“ 

Neuškodily angorským památkám některé starší pokusy o jejich záchranu nebo dokonce rekonstrukci, i když prováděné v nejlepší víře a za pomoci nejmodernějších metod a materiálů?

Jan Pašek: „Díky tomu, že jsme se zaměřili na teplotu, jsme schopni definovat, jakým způsobem by rekonstrukce těch chrámů neměla probíhat. Těžko se říká, jak by probíhat měla, ale dokážeme definovat špatné postupy. Při opravách staveb docházelo například k používání betonu. To je parazitní materiál, který v tom komplexu působí jako cizí prvek a víceméně je škodlivý. Dalším postupem je rozebírání staveb a jejich opětovné skládání do takzvaně ‚původního‘ celku. Ani to příliš nefunguje. Jak bloky lateritu, tak i pískovce, které dnes leží v těch stavbách, jsou zdeformovány tlakem okolních kamenů, takže mají specifický tvar; poněkud odlišný, než byl ten původní. Odchylka je řádově v milimetrech. Když stavbu rozložíme a zase složíme zpátky, dojde k tomu, že se ty kameny malinko posunou ze své původní pozice. Nezapadají do sebe tak, jak se vymačkaly, ale jsou tam viditelné spáry. Kameny byly původně opracovány velice přesně, ale ty dřívější nulové spáry jsou dnes rozevřeny i na několik centimetrů, takže ani to není úplně ideální způsob. Já samozřejmě dokážu najít spoustu kritických pohledů na ty postupy prováděné dříve, ale sám musím kriticky říci, že se jen těžko hledají postupy, jak na patřičné úrovni ty konstrukce sanovat.“
 

Kambodža - Angkor - Foto: Jan Pašek

Kambodža - AngkorFoto: Jan Pašek

Oblast Angkoru byla po staletí zarostlá bujnou tropickou vegetací, takřka dokonale pokrývající dávno opuštěné budovy a chrámy. Tato vegetace byla v 19. a 20. století z některých památek odstraněna. Byl to dobrý tah? Nejsou teď stavby paradoxně mnohem méně chráněné, než když byly zarostlé stromy? I přesto, že vegetace angkorské monumenty také rozrušuje a ničí? 

Jan Pašek: „Je zajímavé vidět stromy, které prorůstají těmi komplexy. Chovají se velice zvláštně. Svými kořeny ty stavby destruují, rozevírají konstrukce a posunují kameny mezi sebou, zároveň se ale chovají tak, že jakoby zachraňují svého nositele. V okamžiku, kdy organismus stromu pozná, že se pod ním hroutí podklad, tak tu konstrukci začne svými výhonky, výrůstky, kořeny jakoby podepírat zdola.“
Karel Kranda: „Z historického hlediska v tom 19. století, kdy většina chrámů byla totálně zarostlá v džungli, bylo asi dobré ten porost odstranit. U několik chrámů, jako je Ta Prohm, nebo třeba Beng Mealea, se zčásti zachovala původní vegetace. Problém je v tom, že pokud se naruší celistvost porostu džungle, na pokraji dochází k degradaci a určitý typ stromu začne schnout, takže ta degradace postupuje. Vinou ztráty celistvosti to stejně v konečném stadiu povede k tomu, že stromy s výjimkou několika, které jsou velmi odolné, uschnou. To vidíme dnes například v Ta Prohmu, kde stojí osamocené stromy a pokud přijde nějaká vichřice, tak se zlomí. Ten stav je dlouhodobě neudržitelný. Další problém je aerosol, který se usazuje na povrchu kamene a vytváří jakousi matrici pro růst různých mikroorganismů. Po nějaké době tam začínají růst stromy, což vyžaduje permanentní péči. Taková vegetace se musí odstraňovat. To koneckonců vidíme i v Evropě, že na střechách začínají růst stromy od břízy až po jasan – a tento problém je samozřejmě v Angkoru mnohem větší, protože růst té vegetace je mnohem rychlejší." 

Jaký je vliv turismu na stav těch monumentů?  

Jan Pašek: „Globálně působí, jak už jsem říkal, teplota, podloží nebo džungle. V drobnostech je vliv turistů poměrně zásadní. Mluvil jsem o tom, že stavby jsou koncipovány jako pyramidy, které mají jádro z písku. Už delší dobu dochází k vyplavování toho písku z jádra na povrch, takže dneska jsou tam k vidění poměrně silné vrstvy. Písek se turistům nalepí na podrážky bot a působí jako abrazivo. Tím, jak turisté chodí, obrušují prahy dveřních otvorů, terasy, schodiště a tak dále. To je poměrně významná věc, která přispívá ke zhoršování stavu. Nevím do jaké míry můžeme v souvislosti s turismem hodnotit vliv zhoršování ovzduší, ale je tam nějaký pohyb dopravy, letadel a tak dále. Pórovité kameny, jak laterit tak pískovec, na toto reagují ne úplně pozitivně. Dochází ke zhoršování jejich pevnosti vlivem rozpadu struktury při povrchových vrstvách a postupně se to přesouvá i dovnitř.“ 

Kambodža - Angkor - Foto: Jan Pašek

Kambodža - AngkorFoto: Jan Pašek

Co by se mělo pro Angkor udělat, aby jeho památky nechátraly dál, ale byly zachovány i pro příští generace? Některá řešení by asi byla příliš komplikovaná a drahá, jiná relativně snadná. Taková by se ale nemusela líbit památkářům nebo by mohla znamenat podstatné přiškrcení turistického průmyslu. A to jistě není v zájmu Kambodžanů. Turisté přece v jejich zemi nechávají peníze... 

Karel Kranda: „Je velmi důležité snížit množství aerosolů, které jsou součástí emisí dopravních prostředků. Druhý velký zdroj jsou saze. Lidé tam velmi rádi pálí ohně a různé odpadky – byl by důležitý krok, kdyby se tyto emise omezily. Další problém je filozofický – co dělat s rozpadajícími se strukturami? Podle některých představ se stavby mají nechat tak jak jsou a jen se má udržovat nynější stav. Problém je, že dlouhodobě se ruina udržovat nedá. Většina dnešních zásahů je spíš kosmetického rázu, třeba se zachrání několik reliéfů, ale potom spadne celá galerie. Určitě je lepší pokoušet se zlepšit stabilitu některých staveb, odklonit se od těch kosmetických úprav, i když jsou třeba důležité z hlediska turismu, a koncentrovat se na problematiku, která je zásadního rázu. Jako třeba na problém podzemních vod, které tam značně oscilují a v letních měsících klesají, protože obrovský počet hotelů má vlastní studně a tu vodu odčerpává, takže tam dochází k poklesu terénu. To jsou problémy, které vznikají kvůli obrovskému množství turistů, kteří do Angkoru každý rok přijíždějí.“ 

Jejich významnější úbytek se nedá předpokládat. Ruiny kambodžského Angkoru budou jistě lákat i dál. Povídali jsme si o nich s Janem Paškem z Katedry konstrukcí pozemních staveb Fakulty stavební ČVUT v Praze a Karlem Krandou z Ústavu jaderné fyziky Akademie věd České republiky v Řeži. Zásadní zásahy, které by zajistily stabilitu alespoň těch nejvýznamnějších památek Angkoru by přišly řádově na miliardy dolarů. A ty zatím nikdo nemá. Ze stejného důvodu jsou momentálně zmražené i kambodžské aktivity našich vědců. Doufejme, že jen dočasně. 


Vysíláno v Planetáriu č. 7/2011, 12. - 18. února.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně upraveno.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (17:02).
 

Související článek:
Brána do Angkoru 

Autor:  Frederik Velinský, Jan Pašek, Karel Kranda
Pořad: Planetárium  |  Stanice: Sever
Čas vysílání: neděle 09:05  |  Délka pořadu: 55 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas