Jadran: České moře
K moři na Jadran jezdí Češi ve velkém už 130 let. A nevypadá to, že by s tím chtěli ze dne na den přestat.
Podle Českého statistického úřadu se každé léto vypraví na dovolenou do Chorvatska kolem osmi set tisíc Čechů. Do žádné jiné země necestujeme víc. Důvodem je prý dobrý poměr mezi cenou a tím, co Chorvatsko nabízí. Ale možná to bude i proto, že slabost pro tuhle oblast máme prostě v genech. Na východní pobřeží Jadranu totiž Češi jezdí už od konce 19. století. Století, které zrodilo kapitalismus a s ním střední třídu a volný čas. A s volným časem turistiku, cestování a také péči o tělesnou kondici. Tehdy se začalo masově jezdit do lázní, do hor a k moři. Pro obyvatele Českého království byl tehdy sice ne nejbližším, ale nejdostupnějším mořem východní Jadran. Leželo tu totiž Dalmatské království a Rakouské přímoří. Území, která byla stejně jako České království součástí rakouského Předlitavska.
Před 130 lety, v roce 1887, se sem vydala první hromadná výprava asi pěti set českých turistů. Další podobnou výpravu zorganizoval o deset let později Klub českých turistů. Jelo se zvláštním vlakem se sedmi vagony a Češi tehdy navštívili také Chorvatsko-slavonské království, které patřilo k Zalitavsku, Černohorské knížectví a Bosnu a Hercegovinu. Pro velký úspěch uspořádal klub po dvou letech výpravu další.
Kromě poznávání měly tyto zájezdy za cíl také posilování slovanské vzájemnosti. V této době sem ale začali jezdit i Češi, kterým šlo především o moře a jeho účinky na zdraví. Účastníci hromadných zájezdů i neorganizovaní cestovatelé často psali o svých dojmech z jihoslovanského přímoří do českých novin a tak sem lákali další a další cestovatele. Zakrátko si tu první čeští podnikatelé začali kupovat hotely a restaurace, kde se vařila česká kuchyně, a čepovalo české pivo. Například v dnes slovinské Portoroži vlastnil takový hotel Ludvík Masaryk, starší bratr prvního československého prezidenta. Nové české hotely, penziony, restaurace a další budovy často navrhovali vynikající čeští architekti. Jan Kotěra, Josef Hoffman nebo třeba Adolf Loos.
Jedním z nejznámějších českých podnikatelů u Jadranu byl bezesporu Emil Geistlich, ředitel pražské tiskárny Politika. Tolik si zamiloval lázeňské městečko Baška na ostrově Krk, že se zasadil o zmodernizování lázní a otevřel si tu restauraci a veliký hotel, který se stal velmi oblíbený. Geistlichova žena pro hosty tohoto hotelu najala českou lékařku Zdeňku Čermákovou, která pak na Krku s přestávkami žila až do konce života a je tam i pochována. Dodnes ji v Bašce připomíná pamětní deska a místnost. Další významnou zástupkyní Čechů u Jadranu byla Marie Stejskalová, která v Cirkvenici zřídila dětskou ozdravovnu. První světová válka pochopitelně učinila rekreaci Čechů u Jadranu konec. Po roce 1918 a vzniku Království Srbů, Chorvatů a Slovinců se cestovní ruch opět obnovil a pláže byly zase plné Čechů.
Bylo jich tolik, že tu vycházely české noviny, úřední vyhlášky byly vydávány i v češtině a tam, kde bylo Čechů opravdu hodně, se sloužily v češtině i mše. Jaderské pobřeží si oblíbila také řada tehdejších celebrit, třeba Jaroslav Ježek, Hana Vítová, Sidonie Nádherná nebo agrární politik Antonín Švehla. Těžko byste v Čechách našli muzeum nebo galerii s uměním 19. a 20. století, kde by nevisel alespoň jeden obraz s jihoslovanskými motivy. K Jadranu rádi jezdili mnozí čeští malíři, z těch nejznámějších Václav Špála, Emil Filla nebo Toyen. No a pak přišla druhá světová válka a dovoleným u Jaderského moře byl zase konec. Ale jak víme, zase jenom do času. Češi mají Jadran prostě v krvi.
