Pomuk contra Nepomuk
Sochy svatého Jana Nepomuckého stojí na mnoha místech katolického světa. Přesto bývá světcova tvář lehce zadumána a někdy ji kryjí i chmury.
Co si to zastírat: V sadech naší země se sice skví jara květy, ale velmoc to zrovna není. Najít Českou republiku na mapě bývá problém i pro mnohé obyvatele Evropy. Proto nic tak neoblaží české srdce, jako když cizinec, zvlášť z velké země, zná nějakého našeho rodáka – třeba „Alfonse Mišu“, „Džegra“ nebo „Vaklafa Hejvla“. A přitom naši zemi v Evropě, Latinské Americe ale i Asii jeden rodák reprezentuje už po staletí. Svatý Jan Nepomucký. Jeho kostely a hlavně sochy na mostech a hrázích rybníků najdete prakticky ve všech evropských katolických zemích. Bývá vyobrazen jako kněz držící krucifix, kterému kolem hlavy září pět hvězd. Tváří se většinou zádumčivě až zachmuřeně. Není se co divit.
Jan Nepomucký, „občanským“ jménem Johan z Pomuku, byl generálním vikářem za panování Václava IV. Konkrétně v době, kdy pražský arcibiskup Jan z Jenštejna byl s Václavem ve při kvůli zřízení diecéze v západních Čechách. V roce 1393 se spor vyhrotil natolik, že panovník zajal tři arcibiskupovy spolupracovníky, mezi nimi i Pomuka, a nechal je mučit. Johan z Pomuku brutální výslech nepřežil a královi kati jeho mrtvolu hodili do Vltavy. Když po několika týdnech vyplavala, lidé ji pohřbili. Nejprve na neznámém místě, později v chrámu sv. Víta, kde pod majestátním stříbrným mauzoleem odpočívá dodnes.
Jeho cesta ke svatořečení začala asi sto let poté. Zásadní impulz k němu dal rakouský kronikář Thomas Ebendorfer. Napsal totiž, že Pomuk byl umučen proto, že nechtěl žárlivému králi prozradit zpovědní tajemství jeho ženy. Dodnes sice nikdo neví, jak na to Ebendorfer přišel, ale bez téhle smyšlenky by Jan Nepomucký byl asi těžko svatý. I když snadné to nebylo. Nejprve totiž svatovítský kanovník posunul rok Janovy smrti o 11 let dopředu. Tato chyba, pak označování Johanovy obce nejprve jako Pomuk a později jako Nepomuk a také různé informace o důvodech jeho mučení přivedly v 16. století kronikáře Václava Hájka z Libočan k tomu, že z umučeného vikáře udělal postavy dvě: Johánka z Pomuku a Jana Nepomuckého. I přes tuto jistou schizofrenost si však údajný mlčenlivý zpovědník rychle získal oblibu mezi českými věřícími. Poté, co nepomucenskou legendu sepsal a v Antverpách vydal učený jezuita Bohuslav Balbín, zajistil si Jan popularitu i v Evropě. Svatovítská kapitula proto začala vyvíjet tlak na Janovo blahořečení. Vatikán se ale dlouho vzpouzel. Nejasností kolem Nepomukova života bylo přece jen příliš. K blahořečení došlo až v roce 1721 po několikaletém šetření a také po exhumaci Nepomukových ostatků. V Janově lebce byla totiž nalezena růžová hmota, kterou přítomní lékaři označili za jazyk. Tedy ten jazyk, který nerozvázalo ani mučení. O osm let později byl Jan svatořečen. Klid mu to ale nepřineslo.
Na konci 18. století historik Gelasius Dobner dokázal, že Pomuk a Nepomuk jednou jsou. Na to začal drobný spor o to, zda důvodem jeho smrti byla nebo nebyla zpověď. V následujících stoletích se pak Jan Nepomucký zamotal do obrozeneckých bojů. Určitou částí českých intelektuálů byl totiž odmítán jako ten, kdo měl vytlačit kult Jana Husa a upevnit rekatolizaci. Po vzniku Československa byl Jan Nepomucký přiřazen k symbolům habsburské monarchie a jeho sochy byly ničeny. Co proto mu dala i komunistická historiografie. Ta upozorňovala zejména na Janovo němectví po otci, mnohoobročnictví a také pálení spisů Matěje z Janova, za což si zřejmě nic než umučení nezasloužil. Věcnost do bádání kolem Jana Nepomuckého přinesla 70. léta dvacátého století, kdy Nepomukovy ostatky zkoumal antropolog Emanuel Vlček. Ten jednak určil, že světec zemřel patrně na následky poranění hlavy a pak také zjistil, že zbytek tkáně, který byl pokládán za jazyk, je zbytek mozku.
Tohle všechno a ještě mnohé další se kolem Jana Nepomuckého a jeho kultu stalo od oné březnové noci, co ho kati hodili do Vltavy. A Janovy sochy po celou tu dobu tiše hlídají u řek, rybníků nebo jezer v mnoha zemích světa. Takovou publicitu prostě nemá ani ten „Džegr“.
Zdroje:
Vlnas, Vít: Jan Nepomucký, česká legenda. Praha 1993
Polc, J. V.: Svatý Jan Nepomucký, Praha 1993
Souček, Ludvík: Obrazový Opravník Obecně Oblíbených Omylů, Praha 1981
Misál na každý den liturgického roku, Praha 2000
Hall, James: Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění, Praha 1991
