Věda a véda na stroji času
Věda je krásná nejen jako pojem, ale i jako slovo. Jako pojem spojuje lidstvo vyjádřením touhy poznávat a chápat; jako slovo nás spojuje s dávnými počátky civilizace.
Když použijeme lingvistiku jako jakýsi stroj času, pak nás ta „věda“ dostane až do poloviny druhého tisíciletí před Kristem – a podle některých teorií třeba ještě dál. Najednou jsme na indickém subkontinentu a místo „věda“ říkáme „véda“, protože nepoužíváme češtinu, nýbrž sanskrt. Význam slova se ale prakticky nemění, pořád to znamená „vědění“ nebo „poznání“…
Sanskrt s sebou do Indie nejspíš přinesli Árjové během svých migrací a invazí – i když je nutno dodat, že tohle je jen jedna z teorií. Je ale nade vší pochybnost, že tenhle kmen Árjů v Indii zavedl kastovní systém a rozdělil společnost do tzv. varen – nejspíš proto, aby si dobyvatelé na věky udrželi výsadní postavení elity. A tu nejvyšší varnu tvoří bráhmani, učenci. Jen si to vezměte: je to jako kdyby evropské společnosti měli vládnout vědci, filosofové a kněží – a to ze zákona i podle morálky. Když mnohem později vznikla v Evropě první původní velká civilizace, řecká Oikúmené, filosof Sókratés navrhl podobný sociální model a nazval jej sofokracie – vláda nejvzdělanější vrstvy. V evropském případě zůstalo jenom u teorie.
Nicméně v době, kdy v sanskrtu vznikaly první písemné památky, po Evropě ještě pobíhali Keltové a špikovali se meči. O literatuře tady nemůže být řeč. Evropským ekvivalentem pro sanskrt se stala až (mnohem pozdější) řečtina a latina, přičemž původ jejich písma byl beztak asijský. A první velké evropské eposy, Ilias a Odysseia, jsou svým rozsahem jen zlomkem eposů staroindických. Ostatně – když je poprvé začal deklamovat Homér, četli si bráhmani v sanskrtských textech už skoro tisíc let.
Právě pro tyhle texty se používá označení védy, protože shrnují veškeré vědění a poznání tehdejších učenců. Jsou to prvotní literární prameny hinduismu. Společně s vývojem indické civilizace se postupně rozšířily i do buddhismu a dalších učení. Sanskrtem psané védy se přitom vymykají přísnému žánrovému vymezení: je to filosofie, je to náboženství, příručka sociálního inženýrství… a když k tomu připočteme ještě eposy jako Mahábhárata, pak i fascinující beletrie – a to všechno dohromady.
Dá se z toho vyvodit ohromující vyspělost a tedy i jisté stáří společnosti, která taková díla vyprodukovala. Její myšlenkový okruh nastavil trend dodnes existující civilizace, která nejenže přetrvala v čase, ale navíc ještě expandovala v prostoru: hinduismus je čtvrté největší náboženství na světě, buddhisté jsou po celé planetě; ta nejosobnější česká slova jako „bratr“ nebo „matka“ máme ze sanskrtu – zkrátka a dobře můžeme jen doufat, že naše stávající civilizace je kulturně taky tak silná, aby ovlivňovala lidstvo ještě za tisíce let.
