Pánek: Když pracujete v zemích, kde jde o životy, nehroutíte se z toho, co zase pronesl Zeman

„Moje práce se moc neliší od práce vrcholového manažera středně velké firmy,“ říká Šimon Pánek, ředitel organizace Člověk v tísni.

S patnácti kolegy začínal v devadesátých letech, dnes má pod sebou stovky zaměstnanců. Člověk v tísni působí kromě České republiky i v desítkách zemí po celém světě, zabývá se v oblasti sociální práce; například inkluzivním vzdělávání, dluhovou problematikou, rozvoji v sociálně vyloučených lokalitách a mnoha dalším projektům s ročním rozpočtem 1,5 miliardy korun, jak Pánek uvádí v rozhovoru s Barborou Tachecí.

Chtě nechtě, když pracujete – kromě toho, že žijete v České republice – v takových místech jako je severní Sýrie, Afganistán, východní Kongo, Ukrajina nebo v řadě nedemokratických režimů, jako je Rusko, kde aktivistům jde o zdraví, svobodu nebo i životy, tak se nehroutíte každé ráno z toho, že Zeman zase řekl něco, co člověka irituje. To je pro mě trochu folklór. Šimon Pánek

„Myslím si, že jsem byl vlastně dost nesnesitelný šéf. Určitě za těch dvacet let, kdy se jako samouk učím řídit stále větší organizaci, tak jsem se posunul od rozdávání pokynů k naslouchání, od rozhodování k podporování,“ uvádí sebekriticky.

Mluví o sobě jako temperamentním člověku, který se přes svůj velmi slušně působící vzhled, dokázal často rozčílit. „Dnes mě dokáže rozčílit hloupost, hloupé rozhodování, nepřemýšlení, automatismus – protože to jsem nikdy nechtěl, aby se nám dělo,“ mluví o svém působení v pozici ředitele.

Pánek, prezident

„Já jsem věděl, že on o tom tak nějak přemýšlí. A ptal se mě na to, jestli to může říkat a já jsem mu odpověděl, že je to pro mě samozřejmě pocta,“ říká k výroku Václava Havla v roce 2010, který Pánka doporučoval do role budoucího prezidenta.

Bude Šimon Pánek kandidovat v nejbližší volbě prezidenta? „Nebudu kandidovat. Říci, že nikdy nebudu mít nic společného s politikou, to se mi nechce. Nevím, co bude za pět, deset, patnáct let. A svým způsobem to nevylučuji, že to má i nějakou logiku posunout se z veřejného působení, vlastně z jakési služby se posunout do jiné služby, protože si myslím, že politika má být také služba.“

„To, že nekandiduji na prezidenta, neznamená, že jsem spokojený s tím, kdo nám vládne,“ dodává. Od domácí politiky má však určitý odstup, ačkoli například na téma inkluze, kterou považuje za samozřejmou součást moderního školství, je ochotný dát najevo svůj nesouhlas.

Studentský vůdce

„Je vám příjemné, když o vás někdo vás někdo mluví jako o studentském vůdci?“ ptá se Barbora Tachecí v druhé polovině rozhovoru. A odpověď: „Moc ne, je to hluboká historie. Je to nějaká nálepka a hodně mi to začíná připomínat ty pamětníky války, když v sedmdesátých letech občas chodili k nám do školy. Ano, byl jsem v jednu chvíli studentský vůdce, ale pro relevanci toho, co teď dělám, to má vlastně minimální význam,“ odpovídá Pánek.

Ještě dříve, než se stal jednou ze zásadních osobností Sametové revoluce, studoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kterou ovšem nedokončil. „Brouci mě bavili v zemi, která byla svým způsobem vězením, kde ty možnosti byly omezené. Taková věc jako novinařina mě nenapadla,“ což se všechno změnilo po roce 1989.

Migrační politika

„Vůbec nejsem tak zásadní kritik. Myslím, že Evropa sice pomalu, ale posunuje se správným směrem, jak zvládnout tu uprchlickou vlnu,“ říká. Pokud má být něco kritizováno, tak především státy EU, které se nechtějí podílet na řešení, protože se jich problém přímo nedotýká.

Jak by situaci řešil v případě pravomoci on sám? „Myslím, že podobně, akorát rychleji. Domluvit se s tranzitními státy, investovat tam finance, tak aby tam uprchlíci mohli zůstat v lepších podmínkách, aby pro ně mohla být vytvořena pracovní místa, aby děti mohly být umístěny do škol,“ uvádí svůj pohled na věc Pánek.