Brazilské São Paulo ovládli bezdomovci. Squateři žádají byty pro chudé
Podobně jako v osmdesátých letech v New Yorku nebo devadesátých letech v Berlíně, lidé bez domova okupující São Paulo jsou jednou z nejdynamičtějších sil v Brazílii.
O aktuálním dění referuje pro britský Guardian novinář Jonathan Watts, který se specializuje na environmentální problematiku.
Zeď opuštěného a v současnosti nelegálně obsazeného bývalého hotelu v centrální části São Paula zdobí velkoplošná malba, která zobrazuje divoce vyhlížejícího tvora.
Vypadá jako kočka, krysa a mimozemšťan v jednom a třímá v ruce červený prapor s bojovným nápisem Resistência! – Odpor! Celý vnitroblok dále pokrývají hesla vzdoru jako „10 let boje“, „Kdo nebojuje, je mrtvý!“ a písmena MMLJ, což je zkratka Hnutí obyvatel bojujících za spravedlnost.
V okolních bytech žije více než 230 rodin, které v největším squatu Brazílie vaří, spí, dívají se na televizi, cvičí capoeiru nebo studují literaturu. Jedná se o uskupení s názvem Okupace Mauá, které je hnacím motorem organizovaného hnutí za férové bydlení. Jeho cílem je vyvolat diskusi, zda se mají města skutečně rozvíjet směrem k gentrifikaci, tedy procesem přesouvání obyvatelstva do dříve chudších lokalit, nebo zda by se měla hledat pomoc pro rostoucí počet lidí bez domova a na periferiích.
Vlna squattingu
Bývalý hotel Santos Dumont byl poprvé obsazený 25. března 2007. V největším městě Jižní Ameriky tehdy existovalo jen několik málo organizovaných squatů. Pak přišla recese, sociální rozdíly se prohloubily, společnost se politicky rozdělila a okupační hnutí se stalo jednou z nejrychleji rostoucích sil v zemi.
V současnosti je v centru São Paula a jeho přilehlém okolí asi 80 organizovaných squatů, které zahrnují celé věžáky nebo centra radikálního umění. Na městské periferii najdeme takových záborů ještě víc, včetně toho pod názvem „Povos Sem Medo“, v překladu Lidé beze strachu, což je ve skutečnosti sídliště tvořené asi osmi tisíci stanů.
Obrovská vlna energie a aktivismu, která se kolem hnutí rozproudila, je srovnatelná s obdobími klíčových změn, které zasáhly některá světová hlavní města v období 70. až 90. let.
„Rozkvět squatingu v São Paulu připomíná historické dění v New Yorku, Berlíně nebo Barceloně,“ říká Raquel Rolniková, bývalá zvláštní zpravodajka OSN a architektka, která se věnuje tematice bydlení už více než tři desítky let. Podle ní se v São Paulu neděje nic výjimečného, co bychom neznali odjinud, překvapivé je ale obrovské měřítko, v jakém se to odehrává.
Optimisté vidí v současných událostech dlouho očekávaný cyklus obnovy. Po většinu 20. století bylo São Paulo motorem národní ekonomiky, které se po určitou dobu podílelo na brazilském hospodářství více než čtyřiceti procenty HDP.
V centru města se soustředila bohatá společenská smetánka, která žila v secesních a modernistických budovách. Jenže boháči se postupně rozptýlili po celé zemi a centrum města začalo upadat kvůli špatnému plánování, záplavám, narůstající kriminalitě a problémům s drogami. Střed města a jeho chudé obyvatele úřady pak po dlouhá léta zanedbávaly, píše britský Guardian.
Boj s developery
V současnosti probíhá v centru São Paula boj o místo a nápady, jak ho využít. Na jedné straně jsou developeři, kteří by chtěli střed města gentrifikovat. Proti nim stojí sílící organizované hnutí, které se snaží zabránit vysidlování chudých na periferii. Pro architektku a bývalou zvláštní zpravodajku OSN Rolnikovou jsou obyvatelé bývalého hotelu, kteří se hlásí k hnutí Okupace Mauá, „hvězdami“ této kampaně.
Minulý týden měli být tamější obyvatelé vystěhováni. Doslova za pět minut dvanáct se jim podařilo zachránit. Město totiž nakonec souhlasilo, že budovu odkoupí za 20 milionů dolarů a vytvoří v ní sociální byty. Teď se bude bojovat o to, kolik z původních obyvatel tam bude moct zůstat. Organizátoři chtějí, aby v domě dál mohly dát žít všechny rodiny, které se do jeho obsazení zapojily.
Současný městský tajemník pro oblast bydlení, Fernando Chucre říká, že problémem Brazílie a zejména São Paula je nedostatek bytů pro nízkopříjmové rodiny. Více než 370 tisíc lidí potřebuje nové bydlení, protože žijí v nebezpečných podmínkách nebo v ilegalitě. Ve městě roste také počet bezdomovců. Podle posledního sčítání obyvatel z roku 2015 je na ulici asi 15 tisíc lidí. Podle Chucreho jich dnes může být už 20 tisíc, což je asi nejvyšší číslo v historii města.
Aby se snížil tlak na bydlení, Chucre by rád využil i 720 prázdných budov, které se nacházejí v centrální části města.
Devět squatů, mezi nimi Mauá, město označilo za „přechodné bydlení“ pro zranitelné skupiny osob včetně seniorů nebo obětí domácího násilí. Aby São Paulo oživilo další prázdné a chátrající budovy, chce radnice pokutovat jejich vlastníky tím, že každý rok zdvojnásobí daně z nemovitosti, pokud je vlastník domu nezaplatí.
Více sociálního bydlení
Nejambicióznějším cílem městského tajemníka pro oblast bydlení je do roku 2020 vybudovat dvacet pět tisíc nových domů, zatímco předchozí administrativa jich postavila jen 14 tisíc. Aby se to podařilo, musí spolupracovat veřejný i soukromý sektor. I kdyby totiž město využilo veškeré své veřejné prostory, které má k dispozici, stačilo by to jen na 4 tisíce domácností, uvádí Guardian.
Zároveň je prý potřeba zabránit, aby se nových bytů chopili investoři zaměření na střední třídu. Město potřebuje sociální bydlení ve veřejném vlastnictví. Ermínia Maricatová, profesorka urbanismu na Univerzitě v São Paulu, upozorňuje na špatnou zkušenost z Ria de Janeira:
„Podívejte se, co se tam stalo před olympiádou. Šest až deset tisíc lidí muselo odejít z centra na periferii. A přesně to chtějí udělat i tady. Říkají, že centrum je mrtvé, ale to není pravda. Centrum žije a okupační hnutí to jasně dokazuje.“
Centrum São Paula je místo, kde se jedná nejen o bydlení, ale rodí se tu i myšlenky, které se pak šíří do zbytku země, myslí si Guilherme Boulos z Národního koordinačního centra pro hnutí dělníků bez domova. „V tuhle chvíli je důležité si uvědomit, že v Brazílii každým dnem roste odpor, který se promítá do jednotlivých okupačních hnutí. Jde o kampaň za práva chudých žít na lepších místech, kde mají více pracovních příležitostí a lepší dostupnost služeb,“ tvrdí Boulos.
Chucre, městský tajemník pro oblast bydlení, říká, že sice tyto výroky chápe, ale nesouhlasí s některými levicovými řešeními. Místo dotací na obrovské projekty s cílem proměnit celé centrum města, se chce raději soustředit na menší developerské stavby, které bude možné vytvořit i s omezeným rozpočtem a v jednom funkčním období zastupitelstva.
„V plánovacím oddělení máme stovky projektů, ale kvůli nedostatku času i peněz se žádný z nich nezrealizuje. Nevěřím, že velké projekty město zachrání. Dávám přednost malým zásahům a podporuji soukromé investice,“ dodává.
Z takového pragmatického přístupu těží i obyvatelé zapojení do hnutí Okupace Mauá, ale přesto jsou opatrní. „Musíme být trpělivý. Spolupráce veřejného a soukromého sektoru není pro chudé. Pořád je tu riziko, že nás v budoucnu někdo vystěhuje. Pokud bude město pokračovat ve snaze vyčistit centrum a gentrifikovat ho, bude zvyšovat i tlak na nás. Musíme pokračovat v boji a hledat nové cesty, jak vytrvat,“ uzavírá pro britský server Guardian Ivaneti de Araújo, jedna z organizátorek okupačního hnutí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
