Po úspěchu zlínské Ďáblice má premiéru brněnská verze

Hra už renomovaného autora měla premiéru v roce 1915 ve vídeňském Burgtheatru a získala si značnou oblibu. Přesto se u nás více než půlstoletí nehrála, v posledních dvou letech se naopak objevily hned tři nastudování. Trojúhelník vášní a nenávistí vytváří více než hodinovou nepřetržitou sérii intrik a podvodů, kdy každá z postav může během chvíle vše získat i ztratit. Divák ovšem brzy pochopí, že příběh nemůže skončit jinak, než tragicky.

Přechovávač pašovaného zboží potřebuje, aby jeho manželka zabavila nového celníka-hraničáře – ten naopak věří, že od mladé ženy vyláká důkazy proti jejímu muži a bude povýšen. Na jednoduché zápletce vzniklo komorní drama beroucí dech, z více než čtvrt stovky Schönherrových dramat patřila Ďáblice hned od premiéry k nejhranějším a byla i několikrát zfilmována.

Tyrolské nářečí v Brně neřeší

Dnes je u nás téměř neznámé, stejně jako ostatní autorovy hry – za podporu myšlenek nacionálního socialismu byl mnoho desetiletí tabuizovaný u nás i v Německu, připomíná dramaturg Martin Kubran: „Ne v Rakousku, tam nikdy z repertoáru nezmizel. Byl hráván v ochotnických spolcích. Hra je psaná v tyrolštině, která má v sobě zvláštní teatralitu a expresivitu.“

Právě specifičnost tyrolského nářečí je při uvádění v neněmeckém prostředí tvrdým oříškem. Když po hře minulý rok sáhlo pražské Divadlo Na Prádle, objednalo si zcela nový překlad u Michala Kotrouše. Režisér brněnské inscenace Martin Františák ale nakonec sáhl po překladu Karla Želenského, který je pouze o rok mladší než samotná hra – právě sto let starý jazyk prý může plnit podobnou funkci, jako pro Němce tyrolština: „Snažím se dobrat symbolického divadla. Což se s místy expresivním pojetím nebije, jazyk je zcizený lety, nánosy – tu se něco upilovalo, tu něco ustřihlo. Pokoušíme se blížit k starodávné lidovosti, písni, jazyku. Žádné speciální nářečí jsme nevytvářeli.“

Brněnská verze zlínské inscenace

Hra má v podstatě veškeré atributy lidové balady, včetně dlouho očekávaného tragického konce: trojúhelník milostných vztahů a vlastních racionálních záměrů jednotlivých postav ani jiné vyústění nenabízí. Všechny tři role jsou rovnocenné, největší úkol má ovšem postava titulní, kterou nastudovala Hana Tomáš Briešťanská.

Jména dvou ze tří účinkujících i režiséra Martina Františáka ovšem nesou už divadelní plakáty zvoucí na Ďáblici od konce loňské sezóny do Městského divadla Zlín. Mezitím se ovšem Františák stál šéfem činohry Národního divadla Brno a musel vyřešit program pro Redutu, odkud si předchozí vedení Štědroň, Viceníková, Mikulášek stáhlo repertoár do pražského divadla Na zábradlí. Ďáblice se naproti tomu hraje paralelně ve Zlíně i v Brně.